metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

5Čvn/120

Posuny v čase a prostoru

Posuny v čase a prostoru jsou dnes věc běžně neznámá, obyčejnému člověku se jevící jako těžká fantazie. Maximálně jsou dnes lidé schopni akceptovat je ve sci-fi filmech a odpouští je jako bláznivé úlety těm podivným vědcům, kteří se o jejich možné existenci semo tamo zmiňují. Ale časoprostorové posuny v dávné minulosti nemohly být až tak neobvyklé. Alespoň se tak dá usuzovat podle frekvence jejich výskytu ve starých bájích různých národů. Staré příběhy hovoří o podivných časových posunech spojených s návštěvami podivných míst, které jsou pro zúčastněné překvapivé a matoucí. Jsou to vzrušující příběhy spojené se setkáním se záhadnými či cizími bytostmi, které berou hrdinu s sebou do jejich země nebo se do takové cizí země člověk dostane sám zvláštní náhodou když projde nějakou puklinou ve skále nebo zídce.

Člověk v těch cizích zemích vždy pobýval podle svého přesvědčení pouze krátkou dobu. Když se však znovu vrátil na rodnou zemi zjistil, že tam uplynula velice dlouhá doba, a že už ho nikdo nepoznává a ztěží ho někdo pamatuje. Také to ale v příbězích bývá časově i naopak. Známý je například příběh o zemi zvané Narnie (byl i zfilmován), kde se vypráví o dobrodružstvích hlavních hrdinů, které se odehrály v době několika pozemských hodin, ale v Narnii jim uběhlo několik let, přišli tam jako děti a stali se z nich časem dospělí lidé. Když se pak vraceli domů staly se z nich znovu děti. Příběhy s časoprostorovými posuny tohoto typu jsou známé i ze starých pověstí a bájí mnoha národů.

Zdá se, že do Narnie či kouzelné země Sidheú, kde čas běží rychleji než na Zemi a nebo do Ossianovy Země mládí či do země Narcisky, kde čas běží naopak pomaleji než na Zemi lze vstoupit různými způsoby. Z příběhů je zřejmá existence jakýchsi červích děr nebo chcete-li hvězdných bran, neboť dle mého názoru jde skutečně o návštěvu jiné Země, jiné planety. Tyto červí díry či hvězdné brány fungují jako zkratka nebo jako vyrušení mezihvězdného prostoru mezi Zemí a jinými planetami. Většinou se taková brána nachází ve skalách nebo ve zdech, kde vzniká prostorové spojení určité cizí planety se Zemí a z obou stran vypadá místo průchodu podobně. Princip fungování mi znám není a není mým cílem o jeho fungování  tady spekulovat, ale dokážu si představit, že to reálně funguje. K dosažení jiných světů sloužily i jiné způsoby podobné těm, které používáme v dnešní době „nasedli na koně, který byl rychlejší než vítr; za chvíli nebe potemnělo, zdvihl se vítr a slunce se skrylo“. Oni tomu říkali kůň, my tomu říkáme letadlo nebo raketoplán, v jiných příbězích tomu říkají vimany nebo vaitmany.

V těchto příbězích jsou také dosti barvitě a podrobně vykresleni i domorodí lidé žijící na těch cizích zemích. Většinou jde o bytosti podobné lidem, jen jsou jinak vysocí či jiné barvy pleti a vlasů nebo žijící v jiných živlech. Ale nechybí ani bytosti od člověka naprosto odlišné, ale přesto svým vědomím a chováním podobné člověku. Jde o velice krásné příběhy, většina těchto cizích zemí se Zemí spojených má obyvatelstvo mírumilovné a laskavé. Myslím, že v současné době neznáme takové případy propojení z jednoho prostého důvodu, ty mírumilovné cizí planety se od nás odpojily, protože se lidé v současnosti na naší planetě mírumilovně nechovají a oni by si neradili nechali zpustošit svou zemi, což by se stalo, kdyby nechali brány otevřené a vpustili si pozemské lidi na své území.

Níže uvádím pro ilustraci několik úryvků z uvedených starých příběhů. Na konci úryvku je vždy uveden jeho zdroj. Přečtěte si příběhy a zkuste rozvinout a nechat volně plynout vlastní fantazii, možná se vám v určitém okamžiku rozšíří vědomí a vy si uvědomíte, že v reálném světě je jistě možné mnohem více než jen to, s čím jste se až doposud setkávali a co dobře znáte.

*****

1. příběh

Noreen a koza Gabby stály na cestě na návrší a pozorovaly, jak se slunce pomalu potápí do moře. Neviděly však, že se za jejich zády v kamenné zídce otevřela čtvercová dvířka… Gabby se náhle otočila a rozhněvaně zamečela. Noreen se chtěla podívat, co kozu tak rozrušilo, otočila se – a zděsila se. Přímo za jejími zády stála stařenka!... „Promiň, že jsem tě vyděsila,“ řekla rychle, „ale nechci ti ublížit.“ Noreen se podařilo na stařenku usmát. „Já jsem se lekla,“ řekla. Neslyšela jsem vás přijít a ani jsem nečekala, že tady nahoře někoho uvidím.“ „Jmenuji se Nano Hayes,“ představila se. Noreen se zamračila. To jméno už někde slyšela – ale kde? „Já jsem Noreen Ní Muirthile,“ řekla, „a tohle je Gabby,“ dodala a poplácala kozu. Nano Hayes se na kozu podívala zvláštním pohledem. „Ano, už jsem o Gabby slyšela,“ prohlásila. „Slyšela jsem, že dává nejlepší mléko, z kterého se dělá ten nejjemnější kozí sýr široko daleko. Je to pravda?“ zeptala se. Noreen se hrdě usmála, „To je pravda. Vodím ji sem nahoru každý den, tráva je zde měkká a sladká.“… „Ráda bych si na chvilku Gabby půjčila,“ řekla stařenka. „Půjčila?“ opakovala Noreen zaraženě. Nano Hayes přikývla. „Na malou chviličku,“ řekla.… „Ale proč si potřebujete Gabby vypůjčit? Mohli bychom vám prodat mléko i sýr, pokud potřebujete.“ Stařenka zavrtěla hlavou a lehký vánek jí odhrnul kousek šály. „Ne, Noreen,“ namítla, „to by nešlo. Budu Gabby potřebovat na…“ odmlčela se a zdálo se, že přemýšlí, „…no, nejmíň na tři měsíce.“ „Tři měsíce!“ Nano Hayes znovu přikývla, „Tři měsíce, možná déle. Budu potřebovat dvakrát denně čerstvé kozí mléko, každý den po celé tři měsíce a také budu potřebovat nejméně jednou týdně čerstvý kozí sýr. Takže vidíš, že musím mít Gabby nablízku.“ … „Potřebuji to jako součást léčení…“… „Vy jste Nano Hayes, ta vědma,“ řekla Noreen vzrušeně. … „Tatínek říká, že jste čarodějka a přátelíte se s trpaslíky,“ vyhrkla Noreen. „No, to má jen částečně pravdu,“ zašeptala Nano Hayes, „nejsem čarodějka, ale přátelím se s kouzelnými bytostmi. A proto potřebuji Gabby. Jejich princezna onemocněla podivnou chorobou a zdá se, že nikdo neví, co jí je. Kouzelné bytosti mě požádaly, abych se ji pokusila vyléčit.“ … „...Tak půjčíš mi už prosím Gabby?“ „Mohu jít s vámi?“ zeptala se z ničeho nic Noreen „Prosím?“…Nano Hayes zavrtěla hlavou. „A kdo přivede ovce domů?“ zeptala se a ukázala na stádo bílých ovcí, které pořád pomalu kráčelo po cestě dolů. „Ty trefí domů samy,“ tvrdila Noreen, „tato cesta vede přímo k farmě. A já můžu připíchnout jedné z nich na záda vzkaz, aby maminka s tatínkem věděli, kde jsem.“… Noreen rychle prohledala kapsy, aby našla kus papíru a zbytek tužky a potom napsala svým rodičům zprávu… Potom seběhla po cestě a přivázala zprávu na záda jedné z ovcí její vlastní vlnou… Stály před kamennou zídkou hned u cesty. Noreen si zídku pozorně prohlédla. Chodila kolem ní každý den a nikdy si na ní ničeho zvláštního nevšimla. Zídka vypadala jako všechny ostatní: byla složena z placatých kamenů různých velikostí, navršených jeden na druhý a byla vysoká několik stop. Nebyla určitě silnější než šest nebo osm palců. Stařenka se dotkla zídky konečky prstů, ze kterých hned vyskočila zelená jiskřička. Ta jemně zašuměla a zapraskala a proletěla kolem zídky, na níž vyznačila tenkou zelenou linkou čtverec. Nakonec znovu zapraskala a vyhasla. Znovu se dotkla kamenů – a v zídce se odklopila dvířka! Noreen se sklonila a nakoukla dvířky dovnitř, kde ji čekalo další překvapení: na druhé straně svítilo sluníčko. Noreen ustoupila o krok a znovu si zídku prohlédla. Ta však vypadala stejně jako dřív. Za ní se daly ještě rozeznat nejasné obrysy polí a hory, zvedající se v dálce. Přesto však bylo dvířky vidět pole ozářené sluncem, s modrými a červenými kvítky ve tvaru hvězdiček, roztroušenými na světle zelené trávě. „Kouzelná země“, řekla prostě stařenka a vkročila do onoho světa.

Noreen se pevně chytila Gabbiny dlouhé srsti a vkročila do čarovného světa… a zjistila, že necítí žádný rozdíl, jen jí bylo mnohem tepleji. Otočila se a pohlédla na zídku – a zjistila, že stojí před jinou zídkou, přesně stejnou, jako byla zídka v jejím světě. Jenže když se teď dívala dvířky z této strany, spatřila potemnělou pláž a černomodré moře Erinu. Nano Hayes ji pak vzala za ruku a vedla ji přes pole na úzkou bílou stezku, která vedla přímo a ztrácela se v dálce. „Toto je čarovná země,“ zašeptala Nano Hayes, „Onen svět, svět Sidheů. Takže, ještě než někoho potkáme, musíš mě velmi pozorně poslouchat a musíš vždycky udělat to, co ti řeknu – jinak tady uvízneš jako v pasti a ani já ti pak nepomůžu. Rozumíš mi?“ Noreen beze slova přikývla. „Dobře. Takže nejdříve si musíš zapamatovat, že nesmíš nic jíst, ani pít….“ „Co tedy budu jíst?“ Zajímala se Noreen. Nano Hayes se usmála. „Je to zvláštní, ale v kouzelné zemi nepocítíš hlad a také čas tady běží jinak….“ Noreen se stařenkou vykročily po cestě do čarovné země. Prošly kolem lesíku z kovových stromů. Kmeny i větve byly stříbrné, listy zlaté a vyleštěné jako zrcadlo. Přešly skleněný most, kde se Noreen zatočila hlava, když se dívala na pěnící se vodu pod sebou. Šly kolem vysokých skal, které se pomaloučku otáčely a dívaly se na ně a Noreen měla dokonce pocit, že je slyšela, jak si spolu potichu šeptají. Šly kolem kamenů, které se vedle nich chvíli kutálely po cestě a kolem stromů, které se třásly, když kolem nich prošly.

Nebyla tam však žádná zvířata. Na obloze nelétali ptáci, žádný hmyz nelezl po zemi, ani se nevyhříval na slunci a po polích se neprocházely ovce ani krávy. „Teď všichni spí“, řekla stařenka, „Čarovná zvířata vycházejí ven jen v noci. Jsou to bytosti temnoty… V noci jsou dveře mezi kouzelnými zeměmi a naším světem otevřeny dokořán a bytosti z tohoto světa jimi mohou projít.“ „Kde jsou ty dveře?“ zašeptala Noreen. „Obvykle ve zdech čarovných tvrzí, ale některá zvířata vycházejí z vody, ze Země pod vlnami, která je částí čarovného světa.“ Řekla stařenka. „A co ty dveře, které jste vykouzlila?“ ptala se dívka. „Tu moc mi darovaly samy kouzelné bytosti, mohu vcházet do tohoto světa kdykoliv se mi zachce.“  „A kde kouzelné bytosti žijí?“ zeptala se Noreen. Stařenka se usmála. „Procházíme kolem jejich obydlí už od té doby, co jsme vstoupily do tohoto světa. No, nejsou to takové domy, na které jsme zvyklí. Většina z nich bydlí ve zvláštních jeskyních v zemi, které dokonale splývají s krajinou. Podle nich všechno, co narušuje přírodu, je ošklivé.“ …Byly už docela blízko Pevnosti… Domečky byly kulaté a vypadaly spíše jako hromádky než cokoliv jiného, a teprve když se Noreen ocitla přímo u nich, poznala, že jsou zasazeny do země a k jejich dveřím se scházelo po schůdkách… Šly labyrintem nízkých kopečků-domečků až se zastavily před jedním z nich, který se od ostatních nijak nelišil. „To je palác.“, oznámila stařenka. Noreen  čekala něco většího a vznešenějšího. „Nic neposuzuj jen podle vzhledu,“ řekla, stařenka když scházela po schůdkách, které vedly k obyčejným klenutým dveřím a jemně zaťukala na dveře. Téměř okamžitě jim otevřela vysoká a štíhlá dívka, která měla bledou zelenou pleť a světlezelené vlasy. Měla velké a trochu šikmé oči, které měly barvu trávy. Když vstoupily dovnitř,  ocitly se uprostřed velké kruhové místnosti, která končila kdesi v dálce. Všude se tyčily sloupy a zdi byly pokryty bohatými drapériemi. Na zemi ležel tak tlustý koberec, že měla Noreen pocit, jakoby se v něm topila. Palác byl rozlehlý a táhl se všemi směry. Všude kam dohlédla, viděla chodby mizející v dálce a široká schodiště, která se vinula nahoru od poschodí k poschodí. Stěny byly z bílého mramoru a dveře z ryzího zlata. Všechny dveře byly také zdobeny tisíci malými obrázky, o kterých stařenka tvrdila, že představují historii Sidheů a vyprávějí o tom, jak se tyto bytosti dostaly do Irska… vtom se otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva nejkrásnější lidé, jaké kdy Noreen spatřila. To bude určitě král s královnou, pomyslela si. Vypadali téměř stejně, byli velmi vysocí, se zlatostříbrnými vlasy, dlouhými a protáhlými obličeji a mírně šikmýma očima. I prsty měli velice dlouhé. Byli oblečeni ve vzdušných róbách z nejjemnějšího hedvábí a jejich hlavy byly ozdobeny prostými korunkami, které vypadaly jako ze skla, a stejný byl i meč, který měl král u boku. Když promluvili, měli tak krásné hlasy, že se zdálo, jakoby zpívali… Každý den po celých dvanáct týdnů přicházela Nano Hayes spolu s Noreen a Gabby do princeznina pokoje, dívka dojila kozu a (princezna) Shee pila mléko. Každého pátého dne řekla stařenka dívce, aby nechala trochu mléka stranou a to pak dávala některému z těch krásných vysokých lidí národa Daoine Sidhe. Ti se za chvíli vrátili s bochánkem čerstvého kozího sýra, zhotoveného z mléka… Přes den se Gabby volně toulala po polích čarovné země, krmila se čerstvou a sladkou trávou a pila křišťálově průzračnou a ledově studenou vodu… Poslední den ráno se Nano Hayes postavila k její posteli a podala princezně poslední džbánek kozího mléka. Shee jej beze slova vzala a jedním hltem vypila. Zašklebila se, „Stejně mi to nechutná,“ řekla. Stařenka se usmála. „Já vím. Ale zachránilo ti to život.“ Shee přikývla a zeptala se: „Mohu teď vstát?“ „Můžeš vstát,“ dovolila jí Nano Hayes a potom se otočila, když do místnosti vstoupil král s královnou. „Vaše dcera je zdravá,“ prohlásila, „ale musíte jí říct, aby už nikdy nejedla žádné křiklavě zbarvené houby.“ „Už nebudu,“ slíbila Shee. Král se usmál. „Myslím, že dostala za vyučenou.“ Potom pohlédl na Noreen. „Vím, že se chceš vrátit do svého světa,“ usmál se na ni,  „ale chystá se hostina na tvou počest – zůstaneš tady a pojíš s námi?“… „Ráda bych,“ řekla, „ale mám ráda hodně solená jídla a piji jen ze železných pohárů a jím ze železných talířů.“ Král se mírně zasmál. „Vidím, že tě Nano Hayes dobře poučila.“… Když Noreen prošla dveřmi v kamenné zídce, zjistila, že je večer a ještě víc ji překvapilo, když spatřila, jak její stádo ovcí pomalu kráčí dolů po cestě. Stařenka se sklonila a políbila ji na tvář. „Říkala jsem ti, že v pohádkové zemi běží čas jinak,“ řekla, prošla zdí a zavřela za sebou dveře. Noreen zůstala chvíli zaraženě stát, než se rozběhla za stádem. Skutečně také našla svůj vzkaz, který byl stále připevněný na zádech jedné z ovcí. I když strávila v pohádkovém světě tři měsíce, v jejím světě neuběhlo více než pár minut…(Michael Scott; Irské bajky; Dar od Sidheů)

*****

2. příběh

Ossian, Finnův syn, opustil otce a féniány a odešel se svou mladou ženou Niamh do Země mládí (Tir na n-Og). Toho dne, kdy odešel se svou mladou ženou, které říkali Zlatovláska, se vydali na západ, pevninu nechali za zády a před nimi se vlnilo širé moře. Cestou spatřili mnoho podivuhodných věcí, podivuhodný byl i příjezd do vlasti Ossianovy manželky. Když vystoupili na pevninu, nasedli na koně, který byl rychlejší než vítr; za chvíli nebe potemnělo, zdvihl se vítr a slunce se skrylo. Chvíli pozorovali oblaka a hvězdy, ale jakmile utichl vítr a vyčasilo se, slunce se znovu rozzářilo.

Náhle se před nimi otevřela vskutku pohádková krajina, plná květin a půvabných lučin, a spatřili hrad velmi mocného krále. Hrad byl obklopen zářícími domy a třpytnými paláci, jeho zdi hrály všemi barvami. Vyjelo jim vstříc na sto padesát veselých a rozzářených ozbrojenců. Tehdy se Ossian zeptal své něžné ženy, zda toto je Země mládí, a ona přikývla. Potom se objevilo asi sto překrásných dívek, oděných do vyšívaných hedvábných rouch. Přivítaly je a dovedly ke králi. Král vzal Ossiana za ruku a v přítomnosti všech pravil: „Protože jsi přišel do této země, povím ti o ní a nebudu nic skrývat. Tvůj život bude dlouhý, a zůstaneš-li tu navždy, budeš věčně mladý. Věř mým slovům, můj Ossiane, neboť já sám jsem králem Země mládí a toto je má půvabná královna. Dívka, která brázdila mořskou hladinu, aby tě vyhledala a učinila tě svým manželem, je Zlatovlasá Niamh, naše dcera.“

Všichni vznešení mužové je přišli přivítat a uspořádali velkou hostinu, která trvala deset dní a deset nocí. Z jejich manželství se narodily tři děti, z toho dva chlapci, které pojmenovali Finn a Osgar na počest Ossianova otce a syna, kterého zplodil, ještě když žil s Féniany. Děvčátko pojmenovali Květina.

Ossian si neuvědomoval, jak čas ubíhá, žil tam dole už velmi dlouho a touha znovu spatřit Finna a své druhy byla den ze dne silnější. Požádal tedy krále a jeho choť o dovolení a královna mu řekla: „Dávám ti své svolení, věz však, že to, co mi oznamuješ, mě rmoutí, protože se bojím, že se sem už nevrátíš, co budeš živ.“ Ossian ji odpověděl: „Neměj strach, vždyť můj bílý kůň mě přivede z Irska v pořádku zpět.“ Královna mu poradila: „Pamatuj si, Ossiane, jestli jen jedinkrát sesedneš z koně, až budeš tam daleko, nebo dotkneš-li se země, už nikdy se sem nebudeš moci vrátit. Sesedneš-li z koně, zestárneš, ochabneš, zachvátí tě smutek, už nikdy nebudeš moci běhat a skákat. Nesmírně mě bolí, že se navždy vracíš do zeleného Irska, ale věz, že už je jiné, než bývalo kdysi, a že už nikdy neuvidíš Finna a jeho lid. Nyní vládne v Irsku otec řádu ochraňovaný zástupem světců; naposledy tě líbám, neboť se již nikdy nevrátíš do Země mládí.“

Když dorazil do Irska, rozhlížel se Ossian kolem, ale nikde neviděl ani nejmenší známku Finovy přítomnosti. Náhle spatřil, že se k němu blíží početný houf jezdců; nesmírně je překvapilo, že vidí muže tak vysokého a mohutného, byl tak jiný než oni. Zeptal se jich, jestli něco nevědí o Finovi a zda je ještě živ. Jeden z nich odpověděl: „Často jsme slýchali o Finovi vyprávět. Žil před dávnými časy a nikdo se mu nevyrovnal silou ani odvahou. Víme, že irští bardové napsali množství knih o jeho činech a o činech fénianů. Víme také, že Finn měl nesmírně krásného syna, ale jednou za ním přijela nějaká dívka, a on s ní odešel do Země mládí,“

Když Ossian z jejich slov pochopil, že Finn ani nikdo z féniánů nežije, zmocnil se ho smutek a zoufalství, otočil se a vydal se na cestu do kraje, kde kdysi bývalo sídlo féniánů. Když dojel do míst, kde se kdysi tyčil mohutný Finnův hrad, s hlubokou hořkostí zjistil, že tam jsou jen kopřivy a plevel. Už se chystal odjet, když tu uviděl kamennou nádobu po okraj plnou vody, v níž si féniáni umývali ruce. Jakmile ji spatřil, pocítil takový zármutek a zalila ho tak silná vlna pocitů a vzpomínek, že zapomněl na královnina slova a seskočil z koně. V tom okamžiku na něj dolehly všechny ty roky, které strávil v Zemi mládí. Ležel na zemi a vylekaný kůň utekl, zanechal ho tam slabého a pohaslého, očividně zesláblého, zbaveného půvabu, sil, soudnosti a důstojnosti… (Erberto Petoia; Mýty a legendy středověku; Ossianův návrat)

*****

3. příběh

Jednoho dne chodil Jaromil po lese, zpíval si a koukal po stromech; tu vidí překrásného ptáčka na jednom stromu sedět. Mělť chocholatou hlavičku jako zlato, břich a záda od nejtmavějšího až do nejsvětlejšího modra, křidélka hnědá a ocásek tmavočervený. Chvilku se na něj Jaromil díval jako zjevený. Když ale viděl, že ptáček vždy níže a níže poletuje, a konečně i z větviček letí a po zemi poskakuje, myslil si: „Počkej, teď ho chytnu,“ a honem bere čepičku a po prstech se krade blíže k němu, by ho pod ni lapnul. Ale ptáček nebyl tak hloupý – čepička padne – ptáček letí dále. – Jaromil se ale pustil za ním, mysle, že ho musí dostat. Ten kousek uletěl, a zase sedl, a když se k němu Jaromil blížil, vzchopil se a zase kus odletěl, tak jako by schválně hocha za sebou lákal… Když ho již kolik hodin tak honil, tu se mu pták před očima stratil. Ohlíží se po něm, ale pták byl tentam; tu teprv viděl, že se zaběhl. Chce se zpátky vrátit, ale tím více bloudí… sedne na zem a začne plakat. „Ach, že jsem se dal tak daleko zavést! Jakpak se teď domů dostanu? Co řekne otec a matka?“  V takovém naříkání zaslechne veselý zpěv nad sebou, a jak se kouká, kdo to, vidí toho samého ptáka na skále sedět, který ho tak daleko odlákal. „Počkej, šibale, tobě to splatím,“ pomyslí si Jaromil a honem se země vyskočí a hledá kámen, by ptáka zabil. Ale ten si z toho nic nedělal a ani se nehnul. Otevíral tmavý zobáček a tak líbezně zpíval, že i rozzlobený Jaromil na mstu zapomněl a pěvce poslouchal. Najednou umlknuv, slítl dolů a ve skále zmizel.

Jaromil, který ho ani z oka nespustil, viděl dobře, kde se ztratil, a šel blíže ke skále. Tu vidí před sebou uzounký otvor, takže by se tam velký člověk sotva byl protáhnouti mohl. Nebyl bojácný a směle do skály vlezl. Asi dvacet kroků se tak šoupal, a byl zase venku; ještě krok – a zůstal jako omráčený stát s rukama před sebou sepjatýma. Jak daleko oko vidělo, tak daleko byla jedna zahrada, jeden ráj; uprostřed stál zámek ze slonové kosti, drahým kamením uměle vykládaný; okolo sloupů, jimiž sem tam ozdoben byl, vinul se břečťan až k zlatému krovu; na sta květin, jakých oko lidské ani nevidělo, skvělo se na zeleném trávníku, který jako aksamitový koberec celou zahradu pokrýval. Na stromech, které tam jednak plny ovoce, jednak plny květů stály, houpali se přepestří ptáci. Mezi tím vším ale hemžilo se množství malinkých lidí. Mužíci byli v šedivých, ženské v bílých šatech.

Jaromil nevěděl, kam a nač se má dříve koukat; tu přiběhlo k němu několik malých děvčátek a jedna z nich řekla: „Proč zde stojíš a nejdeš mezi nás? Pojď raději a pomoz nám zalívat tamty květiny, budeme si potom s tebou hrát,“…  „Jakpak se jmenuješ?“ ptal se Jaromil té největší, ač mu sotva po kolena dosahovala. „Já se jmenuji Narciska; tamhle moje sestra, ta se jmenuje Lilie a ta druhá Jacinta;“…

„Copak je to za lidi, Narcisko?“ ptal se Jaromil své průvodkyně. „Jedni, a sice v tom šedivém šatě, pracují v kopcích, ti v tom strakatém zase v zahradě a někteří posluhují také králi, který se svou  paní, naší matkou, v tom slonovinovém zámku zůstává. U vás nahoře prý je ti velicí lidé jmenují pidimužíci.“…

Ze zahrady šli tmavými chodbami jako pod zemí, až přišli do jedné síně, kde mnoho a mnoho takových malých mužíků se hemžilo; jedni přebírali zlaté rudy, ti vybírali zase drahé kameny nebo je leštili, jiní ještě dělali ze zlata všelijaké krásné hračky, jakých Jaromil mnoho v zámku viděl;… Z té síně vedla Narciska Jaromila po několika stupních dolů na zelenou louku. Prostředkem vinul se potok, na jehož vlnách se zelenovlasé víly houpaly. Bílé průhledné roucho, jako z pavučin utkané, splývalo až po kolena, na hlavě měly z vodních lilií věnce. Malá děvčátka, jako andílkové, houpala se na korálových stromkách, jiné zase plavaly o závod v perlových mušlích anebo si vespolek hrály… „Pověz mi, krásná paní, kam ty vody plynou?“ ptal se Jaromil víly. „Z nich napájejí se byliny a stromy, jimiž se země vaše zdobí.“ Odpověděla ona.

Teď přišli k paláci, který byl celý z bílého mramoru. Vešli dovnitř. Byla tam jedna krásná velká síň plná ohně. Zažloutlé a modravé plameny se v obloucích proplítaly anebo po hladkých stěnách vinuly. Vprostřed ale byla velká hvězda jako slunce, ta se třpytila bledožlutou září a milióny jisker z jejích paprsků pršely. Mezi tím tancovaly děti, malé hezounké postavy; zdálo se, že jsou z nejčistšího křišťálu utvořené, neboť byly tak průhledné, že bylo vidět, jak jim radostí srdéčka poskakují. „Ale že pak ty děti v tom ohni neshoří?“ řekl Jaromil k Narcisce. „Tak jako ty žiješ na zemi, víly ve vodě, tak žijou tyhle v ohni, bez něhož živy býti nemohou. „A kam jde ten oheň a proč je tady?“ „Jak je potřeba všemu, co roste, vody, tak je potřeba i také ohně.“

„Nyní,“ řekla Narciska, když přišli do zahrady, „můžeš ještě jednou jít se mnou ke králi, ale pak se musíš od nás rozloučit.“ „A proč mě vyháníš? Mně se tu u vás líbí; chtěl bych tu navždy zůstat,“ „To nemůže být, milý hochu, my zde nesmíme žádného z vás podržet; vy lidé nejste tak svorni a spokojeni jako my, a protož se mezi nás nehodíte. A myslíš, že by se ti zde vždy líbilo? Ty bys nezůstal tak skromný – čím větší bys byl, tím více toužil bys po marnivém světě, a naše zahrada zdála by se tobě malá; snad, až svět poznáš, často si na náš život vzpomeneš,“… a ubíral se s Narciskou ze skvostného zámku. Když z něho vyšli, byl by Jaromil lítostí plakal, že musí krásnou zahradu opustit; smutně se ohlížel po rozkošných květinách, i zdálo se mu, jako by se každá k němu klonila a s ním se loučila. Tu šli okolo keře, na němž se mnoho růží skvělo. I nahne jednu větev k sobě, aby si naposledy v té lahodné vůni tvář vykoupal; ale větev mu z ruky vyklouzne, keř se zatřese a tisíc růžových lístků se na něho sesype. I nabere je do hrsti a dá do kapsy. „Ty si nechám na památku z vaší zahrady,“ řekne k Narcisce. „Jen si je dobře schovej,“ odpoví ona. Po chvíli přišli ke skále, kterou se Jaromil do zahrady dostal… Nato mu podala Narciska pravou ruku a levou se dotkla skály. Skála se otevře, Narciska zmizí, a on stojí samojediný v širém poli.

„…Před desíti lety se mu ztratil sedmiletý chlapec, jeho jediná radost; asi za rok, když hocha nikde nalézt nemohli, prodal Matěj chalupu a šel do jednoho města…“ S podivením poslouchal Jaromil a pozoroval, že vysokorostlému muži až po ramena dosahuje. Deset let tedy byl jsem tam, pomyslil si, a mně se to zdá jen několik hodin. (Božena Němcová; Jak Jaromil k štěstí přišel)

Komentáře (0) Trackbacky (0)

Zatím žádné komentáře.


Leave a comment

Zatím žádné trackbacky