metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

21Bře/140

Proč nedovymřeli mamuti

Alexej Artěmjev

Mamuti žijí i dnes. Žijí v odlehlých místech a lidé se s nimi pravidelně setkávají. Hlavní záhada zůstává: proč "výsostná" věda nechce, aby o tom všichni věděli? Co před námi skrývají? Možná, že mamuti nevymírali tak, jak se nám tvrdí? ...

Co se týče mamutů žil jsem, stejně jako většina lidí, dlouho v iluzi. Bezvýhradně jsem věřil, že vyhynuli během poslední doby ledové. Věděl jsem, že jejich pozůstatky se nacházejí ve věčně zmrzlé půdě (permafrostu) a přemýšlel jsem o možnostech klonování tohoto úžasného starodávného zvířete. Ale nedávno jsem si náhodou přečetl příběh Turgeněva "Tchoř a Kalinič" z cyklu  "Lovcovy zápisky". Je tam zajímavá věta:

"..." To jsem ale chlapík a koukej ... " Na to slovo Tchoř zvedl nohu a ukázal boty sešité podle všeho z mamutí kůže ..."

Proto, aby mohl napsat tuto větu, musel Turgeněv znát několik věcí a to docela zvláštních pro polovinu 19. století, podle našeho současného chápání. Musel vědět, že takové zvíře jako mamut vůbec existovalo a vědět jak vypadá jeho kůže. Musel i vědět, o dostupnosti této kůže. Koneckonců, soudě dle textu, to, že prostý člověk, žijící mezi močály, nosí boty z mamutí kůže, nebylo pro Turgeněva něco příliš neobvyklého. Nicméně se to ukazuje jako poněkud neobvyklé a neuvěřitelné.

Je třeba připomenout, že své zápisky psal Turgeněv téměř jako dokumentární, bez vymyšlených příběhů. Proto jsou to zápisky. On jen prostě předával své dojmy ze setkání se zajímavými lidmi. A tento příběh se odehrál v Orlovské gubernii a vůbec ne v Jakutsku, kde se nacházejí mamutí hřbitovy. Existuje názor, že Turgeněv se vyjádřil obrazně, vzhledem k tloušťce a kvalitě boty. Ale proč tedy ne ze "sloní kůže"? Sloni byli v 19. století dobře známí. A tady mamuti ...

Podle oficiální verze, kterou je třeba sesadit z trůnu, povědomí o mamutech bylo v té době zcela zanedbatelné. Jedna z prvních "akademických" mamutích koster včetně dochovaných zbytků měkkých tkání byla nalezena lovcem O. Šumakovem v deltě řeky Leny, na Bykovském poloostrově v roce 1799. A to byla velká vzácnost pro vědu. V roce 1806, botanik Akademie M.N. Adams zorganizoval výkop kostry a přivezl ji do hlavního města. Exponát byl sestaven a vystaven v muzeu Kunstkamera (v současnosti Muzeum antropologie a etnografie Petra Velikého Ruské Akademie věd – v Petrohradě pozn.př.), a později se přestěhoval do Zoologického muzea Akademie věd. Turgeněv mohl vidět pouze tyto kosti. Do objevu Běrjozovského mamuta a vytvoření prvního vycpaného mamuta uběhne ještě půl století (1900). Jak se dověděl, jakou má mamut kůži, a dokonce ji byl schopen definoval spatra?

Takže super, věta utroušená Turgeněvem, se stává záhadou. A to už nemluvím o tom, že kůže "ultrazmraženeho" mamuta není vhodná na výrobu kožešiny. Ztrácí svou kvalitu.

A víte, že Turgeněv nebyl jediný spisovatel 19. století, který se prořekl o "vymřelém zvířeti"? Nikdo jiný než Jack London vypráví ve svém příběhu "Pozůstatek z období třetihor" příběh lovce, který se setkal na prostorách severní Kanady s živým mamutem. Z vděčnosti za jídlo, daroval vypravěč autorovi své mukluky (mokasíny), vyrobené z kůže nevídané trofeje. Na konci příběhu Jack London napsal:

"... A všem malověrným radím navštívit Smithson Institut. Pokud předloží příslušná doporučení a přijdou v určený čas pak je bezpochyby přijme profesor Dolvidson. Mukluky jsou nyní uloženy u něj a on potvrdí, pokud ne to jakým způsobem byly získány, pak tedy v každém případě to jaký byl na jejich výrobu použit materiál. On autoritativně tvrdí, že jsou vyrobeny z kůže mamuta a souhlasí s ním celý vědecký svět. Co ještě chcete? .. "

Ostatně i v Tobolském regionálním muzeu uchovávali postroj z 19. století vyrobený speciálně z mamutí kůže. No dobrá, proč neustále přemílat kůži, když je dostatek informací o živých mamutech. Mnoho roztroušených důkazů shromáždil kandidát technických věd Anatolij Kartašov ve své práci "Sibiřští mamuti - je-li nějaká naděje vidět je živé". Čekal nějakou reakci na své texty ze strany vědeckého světa i od jiných, ale zdá se, že byly ignorovány. Seznámíme se s jeho fakty. Začněme od nejstarších dob:

"Pravděpodobně prvním, kdo světu podal zprávu o sibiřských mamutech, byl čínský historik a geograf Sima Ciang (II. století před naším letopočtem). Ve svých "Historických zápiscích" podává zprávu z oblasti severní Sibiře, píše o představitelích dávné doby ledové jako ... o živých a zdravých zvířatech! "Ze zvířat se zde nacházejí, ... ohromní divočáci, severní sloni chlupatí a severních nosorožců rod." Zde máte přídavek, kromě mamutů i chlupaté nosorožce! Čínský vědec nehovoří o jejich vykopaných fosíliích – řeč jde o živých bytostech obývajících Sibiř ještě v době III.-II. stol. př.n.l."

Já sám jsem tyto "Historické zápisky" nečetl, ale odvolává se na ně tak seriózní badatelka jako je M.G. Bykova, od ní opisuje i N. Nepomnjaščij, a od obou - já.

Co se týká toho II. století před naším letopočtem, těžko můžeme důvěřovat této dataci, protože čínská historie byla uměle prodloužena do nekonečné minulosti. Nicméně, v našem případě to však nic nemění na skutečnosti. "Historickým zápiskům" Sim Cianga zjevně není 13.000 let, to znamená, že jsou z doby po konci doby ledové. A zde je záznam ze 16. století:

"... Velvyslanec rakouského císaře, Chorvat Zikmund Gerberstein, který navštívil v polovině XVI. století Moskovii, napsal v roce 1549 ve svých "Poznámkách o Moskovii": na Sibiři " ... tam je velké množství ptáků a různých zvířat, jako například, soboli, kuny, vydry, hranostaji, veverky a v oceánu zvíře mrož ... Kromě toho Věs, stejně jako lední medvědi, vlci, zajíci ... ". Zpozorněte: v jedné řadě s velmi reálnými bobry, veverkami a mroži stojí nějaký ne-li pohádkový, pak zajisté tajemný a neznámý, Věs.

Nicméně, tento Věs mohl být neznámý pouze pro Evropany, ale pro místní obyvatele možná tento vzácný a ohrožený druh nepředstavoval nic tajemného nejen v XVI. století, ale ani o tři století později. V roce 1911 tobolčan P. Gorodkov napsal esej "výlet do Salymského kraje". Byla publikována v XXI. vydání "Ročenky Tobolského zemského muzea" v roce 1911, a kromě jiných zajímavostí, které budeme diskutovat níže, jsou v ní následující řádky: "... u Salymských Chantů " štika-mamut" se nazývá" věs". "Toto monstrum bylo pokryto hustou dlouhou srstí a mělo velké rohy, někdy "věs" prováděli mezi sebou takový rozruch, že led na jezerech se lámal se strašným rachotem."

Vypadá to, že se u nás mamuti toulali ještě v 16. století. Věděli o nich téměř všichni, vždyť tuto informaci obdržel i rakouský velvyslanec. A opět 16. století, tentokrát legenda:

„traduje se, že v roce 1581 bojovníci slavného dobyvatele Sibiře Jermaka viděli obrovské chlupaté slony v husté tajze. Odborníci se do dnešních dnů dohadují: koho že to viděli ti slavní družiníci?Běžní sloni byli v těch dnech již dobře známi: chovali se u dvorů vojevůdců, v zoologických zahradách a v carském zvěřinci".

A hned poté plavně přejdeme k výpovědi z 19. století:

"Noviny" New York Herald " uvedly, že americký prezident Jefferson (léta 1801-1809), kterého zaujaly zprávy z Aljašky o mamutech, poslal k Eskymákům vyslance. Vyslanec prezidenta Jeffersona se vrátil a tvrdil naprosto fantastické věci: podle slov Eskymáků mamuty je ještě možno potkat v odlehlých oblastech na severo-východě poloostrova. Živé mamuty pravda vyslanec na vlastní oči neviděl, ale přivezl speciální eskymáckou zbraň určenou k jejich lovu. A to není jediný historii známý případ. O eskymácké zbrani pro lov mamutů je pár řádků i v článku publikovaném nějakým cestovatelem po Aljašce v San Francisku v roce 1899. To vyvolává otázku: proč by eskymáci vyráběli a uchovávali zbraně pro lov zvířat, vyhynulých přinejmenším před 10.000 lety? Hmatatelný důkaz, avšak ... nepřímý. "

Samozřejmě, že za 300 let se mamuti nikam nevytratili. A teď je konec 19. století a viděli je znovu:

"Časopis" McClure's Magazine "(Říjnové číslo z r. 1899), v příběhu H. Tukmana s názvem "Zabití mamuta" uvádí: " Poslední mamut byl zabit na Yukonu v létě roku 1891." Samozřejmě, že je těžké říci, zda je tento příběh pravdivý, a ne jen literární fikce, ale ve své době byl považován za skutečnost ... ".

Nám již známý Gorodkov píše ve své eseji "Výlet do Salymského kraje" (1911):

"Podle slov Ostjaků v Kintusovském posvátném háji, stejně jako i v jiných lesích, žijí mamuti, bývají u řeky a v samé řece ... V zimním období jsou často vidět na ledě řeky široké trhliny, a jindy je možno vidět, že led je rozlámán a roztříštěn do mnoha nevelkých ledových ker – to vše jsou viditelné stopy a výsledky činnosti mamuta: hrající si a honící se zvířata kly a hřbety rozbíjejí led. Nedávno, před 15-26 roky, se stal takový případ u jezera Bačkul. Mamut je zvíře povahy krotké a mírumilovné, a k lidem laskavé, při setkání s člověkem mamut nejen že na něho neútočí, ale lne a tulí se k němu. Na Sibiři se často stane, že posloucháte příběhy místních zemědělců, a setkáváte se s takovým názorem, že mamuti dosud existují, ale je velmi obtížné je zahlédnout ..., mamutů zůstalo v současnosti málo, oni, stejně jako většina velkých zvířat, jsou dnes vzácní. "

Dále Kartašov uvádí kroniku kontaktů člověka s mamutem ve XX. století (podle materiálů J. Golovanova, M.Bykové, L. Osokiny)

"Albert Moskvin z Krasnodaru, žil dlouho v Marijské ASSR, besedoval s lidmi, kteří na vlastní oči viděli chlupaté slony. Zde je citát z dopisu: "Obda (Marijský název pro mamuta), se podle slov očitých svědků Marijců dříve dal potkat častěji než nyní ve 4-5 hlavém stádu (Marijci to nazývají obda-saun - svatba mamutů)" Marijci mu podrobně vyprávěli o životním stylu mamutů, o jejich vzhledu, vztahu k mláďatům, lidem a dokonce i o pohřbech uhynulých jedinců. Podle jejich slov, dobrý a laskavý obda, když mu lidé ubližovali v noci vyvracel stěny stodol, baní, lámal ploty a vytvářel při tom tlumený zvuk trubky. Podle vyprávění místních obyvatel ještě před revolucí donutili mamuti přestěhovat se obyvatele vesnic Nižnie Šapy a Azakovo, které se nacházely v oblasti, která se dnes nazývá Medvěděvská. Příběhy obsahují mnoho zajímavých a překvapivých podrobností, zároveň ale podněcují silné přesvědčení, že nejde o žádnou fikci, nebo dokonce jen o malou pravděpodobnost. "

Není divu, že cizinci si myslí, že nám po Rudém náměstí chodí medvědi. Minimálně mamuty tady ještě před sto lety viděli a dobře je znali. A to vůbec není Jakutsko a vůbec ne sever. Je to Povolží, evropská část Ruska, mírné pásmo. A teď Sibiř:

"V roce 1920 našli dva ruští lovci v meziříčí řek Ob a Jenisej v lese stopy obrovského zvířete. Bylo to mezi řekami Pur a Taz. Stopy oválného tvaru byly asi 70 cm dlouhé a 40 cm široké. Vzdálenost mezi stopami předních a zadních nohou byla asi čtyři metry. Enormní velikost zvířete může být posuzována i podle čas od času upuštěné slušné hromady hnoje. Nechali by si normální lidé ujít jedinečnou příležitost - dohnat a vidět zvířata nebývalých rozměrů? Samozřejmě, že ne. Také tito lovci šli dále po stopách a o několik dní později narazili na dvě monstra. Ze vzdálenosti asi 300 metrů sledovali giganty. Zvířata byla kryta dlouhou srstí tmavě hnědé barvy a měla silně zakřivené bílé kly. Pohybovala se rychle a vypadala jako sloni oblečení do kožichů. "

Je to přibližně tady . A tady jsou 30. léta. Všední každodenní vzpomínka na mamuta:

"Ve třicátých letech lovec Seměn Jegorovič Kačalov, ještě jako dítě, v noci poblíž jezera Syrkovoje slyšel hlasité frkání, hluk a stříkání vody. Anastasia Petrovna Lukina – hospodyně domu - uklidňovala chlapce, že jde o hluk, který dělá mamut. Mamuti žijí poblíž na blatech v tajze, často přicházejí k tomuto jezeru, a ona je nejednou sama viděla. Kačalov vyprávěl tento příběh biologu z Čeljabinska Nikolaji Pavloviči Avdějevovi, když ten pobýval v obci Salym v rámci své nezávislé expedice do oblasti Tobolska. "

To bylo zde . A tady je svědectví z 50. let:

"Příběh staršího myslivce Valentina Michailoviče D.:" ... když jsem byl studentem prvního ročníku vysoké školy, tehdy na prázdninách rybář J. mi vyprávěl skutečně fascinující příběh. Pro příběh je třeba vědět, že když se dva bory téměř sbíhají mysy, rozděluje mlha (mělkovodní jezero) do dvou částí, pak to nejužší místo na vodě se nazývá vrata. Takže, podle slov J., on právě projížděl vraty v naší mlze a zaujalo ho neobvyklé šplouchání. Pomyslel si, že je třeba zjistit co je to za rybu? A zastavil. A najednou jakoby kupka sena stoupá z hlubin. Zahleděl se a spatřil srst tmavě hnědé barvy, jako u mokrého lachtana. Tiše uhnul do rákosí asi pět metrů, a zkoumavě si to prohlížel.  Je to tlama nebo tvář – přesně nerozeznával. Vydalo to syčivý zvuk "Fo-o" – jak do prázdné nádoby. A pak se to ponořilo do vody ... ". Tento případ se odehrál v roce 1954. Na Valentina Michailoviče příběh udělal takový dojem, že prošel celé dno v tom mělkém místě uvedeném vypravěčem. Našel hlubokou jámu, kde se obvykle ukrývá v zimním období karas, změřil ji ...

V 50. letech jsem kladl se svým synem sítě. Počasí bylo velmi klidné. Nad jezerem se rozprostírala hustá mlha. Najednou jsem uslyšel šplouchání vody, jako kdyby po ní někdo šel. Obvykle v tomto místě se losi brodili mělčinou na mys P. Tak jsem si pomyslel – los a byl jsem připraven ho zabít. Obrátil jsem loďku po zvuku a připravil pušku. Před samou loďkou se z vody vynořila kulatá, černá velká tlama neznámého zvířete. Na mne se upřeně dívaly kulaté a rozumné oči. Ujistil jsem se, že to není los a nezačal jsem střílet, rychle jsem otočil loď a opřel se do vesel. Syn, který mi seděl za zády, taky "to" viděl a propukl v pláč. . Dlouho nás to houpalo na vzniklých vlnách" Příběh C., 70 let, obec T. Bylo to mamut? Vidět upřený pohled očí a nevšimnout si chobotu?Nicméně, kdo ví, čeho si je schopen člověk všimnout v takové vypjaté situaci .. .

"Ve stejných letech jsme se sousedkou projížděli mlhou v blízkosti mysu. Najednou jsme na břehu spatřili obrovskou tmavou masu, která se houpala na vodě. Vlny od ní dosahovaly až k loďce a nadzvedávaly ji. Polekali jsme se a otočili se zpátky." Příběh P., 60 let, vesnice T ".

A to je svědectví 60. let:

"Geologu Vladimiru Puškarjovu v září 1962 Jakutský lovec vyprávěl, že před revolucí lovci nejednou viděli obrovská chlupatá zvířata" s dlouhým nosem a kly, "a před deseti lety sám viděl, mu neznámé stopy"velikosti lavoru".

Další důkaz z konce 70. let:

"Bylo to v létě 1978 - říká brigadýr zlatokopů S.I. Běljajev -. Naše družina rýžovala zlato na jednom z bezejmenných přítoků řeky Indigirky. Na vrcholu sezony se stalo něco velmi zajímavého. V době těsně před svítáním, kdy slunce ještě nevyšlo, se v blízkosti stanoviště najednou rozlehl tichý dupot. Spánek zlatokopů je lehký. Vyskočili jsme na nohy a s údivem hleděli druh na druha s němou otázkou: "Co je to?" Jako by v odpověď od řeky zaznělo šplouchání vody. Popadli jsme pušky a pokradmu jsme se prodírali v tu stranu. Když jsme obešli skalnatý výstupek, před našima očima se objevil neuvěřitelný obraz. Na říční mělčině stálo kolem deseti, bůh ví odkud vzatých... mamutů. Ohromná chlupatá zvířata v poklidu pila studenou vodu. Asi půl hodiny jsme jako očarovaní hleděli na ty pohádkové obry. А ti, když ukojili žízeň, důstojně jeden za druhým odkráčeli do hlubin lesní houštiny...".

Samozřejmě, i po všech těchto uvedených důkazech, se stále najdou váhaví čtenáři, z kategorie těch, kteří říkají, "dokud neuvidím, neuvěřím". Především pro takové, ačkoliv i tak je vše jasné, předvádím živého mamuta vyfoceného telefonem.

No a to je všechno - mamuti jsou, a dokonce ani ne moc daleko . Je to evidentní. Všichni ti, kteří měli možnost setkat se s mamutem - ho viděli. Byli to geologové, lovci, obyvatelé severních regionů. Můžeme dokonce sestavit souhrnnou mapu objevených míst, kde přebývají tito živočichové. Myslím, že je čas se zamyslet - jak je možné, že živé a zdravé zvíře jsme hluboko pohřbili v době ledové.

Jsem dalek toho, abych si myslel, že všechny výše uvedené důkazy, zůstaly pro vědecký svět neznámé. Samozřejmě, že ne. Paleontologové (ti, kteří studují fosilní zvířata), své studie vždy začínají prozkoumáváním existujících informací. Ale i když mají tyto informace po ruce, opírají se o práce předchozích autorit, mezi něž geologové ani lovci nepatří.

Je zajímavé, že se mi nepodařilo najít konkrétního vědce, který "pohřbil" mamuty. Jako kdyby se to rozumělo samo sebou. Je známo, že ještě Tatiščev se o ně zajímal. Napsal latinsky stať "Legenda o zvířeti mamutovi." Nicméně informace, které získal, byly ponejvíce rozporuplné a často mýtické. Většina svědectví popisovala mamuta jako v současnosti existující zvíře. Tatiščev těžko mohl vyvodit závěr o vyhynutí tohoto zvířete. Tím spíše, že nyní dominantní teorie ledové smrti severních slonů, se nemohla zrodit dříve než koncem 19. století. Právě tehdy totiž vědecká komunita přijala dogma velkého zalednění. Toto dogma leží v základech současné paleontologie. V tomto směru je zřejmá umělá slepota vědeckého světa.

Ale když se nad tím zamyslíte, tím to nekončí. Vše je mnohem zajímavější.

Mamut je zvíře, které v přírodě nemá téměř žádné nepřátele. Podnebí středního pásma a zóny tajgy je pro něho velmi příhodné. Zásobování potravinami jednoznačně v nadbytku. Člověkem neosvojených míst je tam velmi mnoho. Proč by si neměl užívat života? Proč plně nezaplnit existující volný prostor v ekologii? Ale on ho nezaplnil. Setkání člověka s těmito zvířaty je v současnosti příliš vzácné.

Katastrofa, ve které zahynuly miliony mamutů, jistě proběhla. Zemřeli prakticky téměř současně. O tom svědčí hřbitovy kostí pokrytých sprašem (naplavenou půdou). Soupisy množství klů vyvezených z Ruska za posledních 200 letech ukazují na více než milion párů. Miliony hlav mamutů obsadily volný prostor v ekologii na teritorii Eurasie současně. Proč ne teď?

Pokud došlo ke katastrofě před 13.000 lety a část severních slonů přežila, měli již dostatek času na obnovení populace. To se ale nestalo. A tak jsou jen dvě možnosti: buďto úplně vyhynuli (verze vědeckého světa),  a nebo katastrofa, která podlomila mamutí populaci se udála relativně nedávno. Vzhledem k tomu, že mamuti stále existují, pravděpodobnější je ta druhá. Ještě prostě neměli dost času na zotavení. Kromě toho člověk posledních století ozbrojený střelnou zbraní a chamtivosti, již skutečně může pro ně představovat hrozbu, bránící růstu jejich populace.

Myslím, že zpochybňování doby katastrofy, to je ta nejbolestivější a zcela nepřijatelná věc pro "výsostnou vědu". Jsou připraveni téměř na vše – na zamlčování faktů, skrývání důkazů, masové vymývání mozků, atd., a to jen proto, aby se vyhnuli samotné otázce na toto téma, protože nahromaděná lavina informací jim neponechává mnoho šancí v otevřené diskusi. A za ní bude následovat ještě mnoho, velmi mnoho otázek, na které se někomu opravdu nechce odpovídat.

Překlad: Metelice

Zdroj

Komentáře (0) Trackbacky (0)

Zatím žádné komentáře.


Leave a comment

Zatím žádné trackbacky