metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

6Zář/140

Ptolemaiova mapa

Ptolemaiova mapa tzv. Ekumeny (tehdejšího známého obydleného světa) - (vyobrazení - Ulm, 1482) je opravdu velice zvláštní. Je jistým způsobem dokonalá, ale zároveň poněkud podivná. Je na ní zobrazena Evropa, Asie, kus Afriky a kousek nějaké Terry Incognity na jihu pod Indickým oceánem a na východě Asie. Zobrazuje celou Euroasijskou část severní polokoule dělenou na zeměpisné délky i šířky, zobrazující 180 stupňů zeměpisné délky a 90 stupňů zeměpisné šířky, od severního polárního kruhu až po obratník Kozoroha na jižní polokouli, navíc vše krásně a pečlivě umělecky provedené.

Klaudios Ptolemaios byl všestranný řecký učenec geograf, metematik, astronom a strolog, který žil podle historiků v II. stol. n. l. a kromě jiného sepsal návod k sestavování map pomocí astronomicky stanovených souřadnic. Mapy prý byly kresleny na základě vědeckých principů již ve III. stol. př. n. l., ale Ptolemaios popsal ve svém díle Geografike hyfegesis zdokonalenou projekci map. Ptolemaiovo dílo bylo znovu objeveno ve středověku, originál jeho díla se bohužel nezachoval. Originální dílo prý obsahovalo nejisté množství map, podle jedné verze 27, podle jiné 65. Zároveň se neví jistě, zda byl autorem map přímo Ptolemaios, nebo jen pro ně připravil podklady. Navíc je známo, že pracoval na základě díla Marinuse Tyrského, o kterém se zmiňuje ve svém díle, jehož dílo se však nezachovalo.

Jestli je autorem této mapy přímo Ptolemaios nebo někdo jiný nehraje roli. Nahoře na lemu mapy je napsáno „Insculptum est per Johanne Schnitzer de Armszheim“. Ať tu mapu nakreslil kdokoli v 2., 5., nebo 15. století, ona zůstává svou podstatou záhadná a zvláštní. Podle všeho by mapa měla zachycovat svět z doby života Ptolemaia, v té době už by měl mít stejnou podobu jako dnes. Tato mapa ale na první pohled nezobrazuje náš svět tak, jak ho známe ze současných map. Tato mapa ukazuje známá moře a kontinenty různě deformované, hory a řeky stěží identifikovatelné…

Pojďme se podívat na jeho mapu podrobněji, směrem od západu na východ. Západní pobřeží Evropy a Afriky omývá „oceanus occidentalis“, je to jediný oceán na Ptolemaiově mapě. Podívejme se na jeho zobrazení Evropy. Celá západní část Evropy se zdá poněkud zúžená, jako by jí velká část chyběla, tak velikosti Pyrenejského poloostrova a jako by chyběla italská bota, i když ji má naznačenou přilepenou k chorvatskému pobřeží, zobrazení bazénu Jaderského moře, zde nazvaného „adriatica“, je provedeno barvou okrově nazelenalou, jako by tam ani nebylo moře. Na jeho mapě marně hledám nějaké jméno pro Středozemní moře… nemohu ho nalézt. Zároveň se zdá Evropa ve svém nejzápadnějším výběžku přirostlá k Africe, jakoby bez Gibraltarského průlivu.

Oblast severní Evropy je velice odlišná od současného stavu, jakoby tam chyběl celý Skandinávský poloostrov. Sever Evropy je protkán řadou zálivů a jezer, které v současnosti neexistují. Irsko „ibernia“ je zakresleno značně protáhle a veliké ve srovnání s vedlejším Britským ostrovem „albion insula“, který se zdá nějak přirostlý k severnímu pobřeží Evropy. Sever Evropy omývá „mare glaciale“, ale jen v oblasti nad západní Evropou. Dále na východ za polárním kruhem je naznačena pevnina a červeně je v „mare glaciale“ připsáno „terra incognita“.

Když se podíváme na severní Afriku tak vidíme, že má oproti dnes známému tvaru nějaký velký vystouplý poloostrov na severo-západním pobřeží Středozemního moře a poněkud rovnoběžné severní pobřeží bez známého charakteristického vykrojení ve formě velkého a malého Syrtského zálivu. Ten „veliký poloostrov“ mi však silně připomíná současný Pyrenejský poloostrov, o kterém se oficiální vědecký svět domnívá, že se utrhl před cca 60 miliony lety – v období svrchní křídy od Afriky a během milionů let se tlačil na Evropský kontinent a pomalu vrásnil pohoří Pyreneje. Také se domnívá, že Apeninský poloostrov (italská bota) se utrhl od severního pobřeží Afriky a narazil do Evropy, kde vyvrásnil Alpy, ve stejné době tj. také cca před 60 miliony lety.

Prohlédněme si ještě jednou oblast Středozemního moře ze západu na východ. Jižní pobřeží Evropy je lemováno zeleno-okrovou barvou. Baleáry, ostrovy Korsika a Sardinie a jejich okolí jsou vyznačeny zeleně a zeleno-okrově, stejně tak i Sicílie. Ostrovy kolem Řecka leží na zeleno-okrovém podkladu, stejnou barvu má i Bospor a Dardanely a Marmarské moře. Proplujme jimi dále do Černého moře, na Ptoemaiově mapě se nenazývá „mare“ ale „pontus“ „Pontus exidius“ (pro zajímavost houba černorosol bukový Exidia glandulosa roste většinou na mrtvém dřevě listnatých stromů, zejména buku, habru a dubu a má černou barvu), na jeho západním pobřeží vidíme opět zeleno-okrovou barvu moře. Vraťme se zpět do Středozemního moře a podívejme se na pobřeží Malé Asie a Arabského poloostrova. Všude vidíme v širokém okolí kolem pobřeží barvu moře zeleno-okrovou, ostrovy jsou zabarveny zeleně (Kréta, ostatní řecké ostrovy, Kypr, Rhodos). Je známo, že hloubka moře v okolí Řeckých ostrovů je nevýše kolem 100-200 m. Také oblast západního pobřeží Černého moře je nehluboká. Ta stejná barva se objevuje také na severovýchodním středomořském pobřeží Afriky a u západního pobřeží Arabského poloostrova. Zde je však v současnosti hloubka moře od 1-2 km (kolem Kypru a pobřeží Blízkého východu). Co se touto barvou na Ptolemaiově mapě tedy zobrazuje? V současné době takto zobrazujeme nížiny. Jsou to tedy nížiny? Nebo tím chtěl autor naznačit nehluboká místa v moři?

Pojďme se podívat na oblast severní Afriky. Na Ptolemaiově mapě vidíme mohutné vodní toky v oblasti dnešní vyprahlé Sahary, kde v současnosti žádné vodní toky nejsou, kde se dnes rozprostírá široko daleko jen poušť. Poušť tam byla i v době Ptolemaiově. Vědci však zjistili, že v minulosti byla Sahara jedna velká kvetoucí oáza se spoustou vodních toků. Podle výzkumů archeologů a paleontologů bylo ještě před 5 - 7 tisíci lety území dnešní Sahary poměrně úrodnou oblastí, vhodnou pro pěstování plodin a pastevectví. Jižněji na západním africkém pobřeží, omývaném „oceanus occidentalis“, je zobrazen hluboký záliv Hesperidek „Sinus Hesperus“, který v současnosti na západním pobřeží Afriky už nenajdeme.

Při pohledu na východní stranu Afriky vidíme červenou barvou vyznačené proti současnému stavu velmi široké Rudé moře „sinus Arabicus“, ještě širší Perský záliv „Persicus sinus“ a červeně je označen i zbytek jižního pobřeží Arabského poloostrova „Arabia felix“ tedy v překladu Arábie úrodná, což je zvláštní název, neboť v současnosti tam je poušť. Proč byla použita na tyto vodní plochy zrovna červená barva? Chtěl někdo barvou vyznačit název Rudého moře? Ale pak tedy proč i Perský záliv? Co ta červená barva měla znamenat, bylo tam snad moře opravdu rudé? Ví se, že Rudé moře vzniklo zatopením zlomu, který vznikl mezi Arabským poloostrovem a Afrikou, vodami Indického oceánu. Po obou stranách je bazén Rudého moře lemován horskými pásmy s nadmořskou výškou přesahující 2000 m. Tato vysoká pohoří na Ptolemaiově mapě vyznačena nejsou. Ví se, že Arabský poloostrov narazil do oblasti Malé Asie z jiho-východu a vyvrásnil současné pohoří Zagros a ostatní Iránská a Anatolská pohoří. Moře v Perském zálivu má velmi malou hloubku, v průměru 50 m a největší hloubka dosahuje 90 m. Připadá mi to, jakoby tou červenou barvou přemalovával někdo původně zakreslenou pevninu, zvláště to je zjevné v Perském zálivu, kde se zdá, že některé řeky pokračují i pod nánosem červeně. Červená barva se vždy používala na zvýraznění nebo opravy. I zde tomu tak nejspíše bylo, zjevnou opravou červenou barvou je opraven název obratníku kozoroha „tropicus capricorni“, původně tam bylo napsáno obratník raka „tropicus cancer“ viz dole uprostřed.

Dále se podívejme na Kaspické moře („Hirganumsive Caspium“). Má na Ptolemaiově mapě podivný tvar protažený ve směru východ-západ, kdežto v současné době je naopak jeho protažení vedeno ve směru sever-jih a zasahuje více na jih což je dosti markantní rozdíl. V současnosti však máme určitý pozůstatek z jeho východo-západního protažení v existenci Aralského moře, situovaného v Turanské nížině na východ od Kaspického moře. Toto jezero v současnosti stále rychlejším tempem vysychá a zůstává po něm pouze slaná poušť. Ale ještě v polovině 19. stol. bylo v plné své kráse, tak jak je stále ještě dnes zakreslováno na našich mapách. Na konci 50. let 20. století začala hladina Aralského moře klesat v souvislosti se širokým využíváním vody jeho jediných přítoků řeky Amudarji a Syrdarji na zavlažování zemědělských ploch vytvořených v poušti, kterou protékají a v 90. letech se tento pokles ještě zrychlil. V okolí Aralského moře se v současnosti nacházejí pouště a polopouště. Což dává tušit, že i tam původně bylo slané moře, neboť sůl nedává růst vegetaci a půda zvětrává a stává se z ní poušť. Minimálně jeden z těchto dvou východních přítoků (pravděpodobně jde o Amudarju) je na Ptolemaiově mapě zachycen jako východní přítok jeho Kaspického moře.

Severně nad Kaspickým mořem by měl být zakreslen hřeben pohoří Uralu táhnoucí se od severu k jihu, ale na Ptolemaiově mapě to pohoří není zakresleno, když tak jen jeho opravdu malý jižní kousek ale navíc ve směru téměř východ-západ. Kromě Aralského moře tam chybí také jezero Balchaš a další menší jezera pod severním úpatím pohoří Ťan-Šan, které je pokračováním himalájské horské vrásy, nevidím ani jezero Bajkal. Je tam jen jedno jezero směrem na jiho-východ od Kaspického moře, ze kterého vytéká nějaký nevýrazný přítok Amudarji. Pokud si Ptolemaiovu mapu důkladně prohlédneme, zjistíme, že všechny řeky tam jsou vyznačeny stejně silnou čarou, ale některé jsou zvýrazněny modře. Jen pro zajímavost na severním pobřeží Kaspického moře je nápis „helada“ (a já měla za to, že Helada byla na řecké pevnině).

Pokud se podíváme na jih Asie, uvidíme, že indický poloostrov je poněkud zvláštního tvaru a docela malých rozměrů a chybí nad ním zakresleny velehory Himaláj, nebo alespoň ne v takovém měřítku jaké by si zasloužily. Pod Indií vidíme velký zeleně vybarvený ostrov zvaný na mapě Taprobana (tvrdí se, že je to starověký název Srí Lanky) se dvěma červeně označenými pohořími a se spoustou drobných ostrůvků v okolí (na jednom z nich je nápis „bone fortune“). Směrem na východ od tohoto ostrova je vidět opět zvláštní vymezenou plochu zeleno-okrové barvy moře a na ní spoustu drobných ostrůvků, jakoby tam mělo být nehluboké místo v moři, či potopená pevnina, ze které vystupují jen zbylé vrcholky hor. V současné době se v Bengálském zálivu žádné takové ostrůvky nenacházejí, nejbližší ostrovy jsou Andamanské ostrovy, které najdeme dále na východ jižně pod Barmou. Poloostrov Zadní Indie má na Ptolemaiově mapě nejjižnější cíp zobrazený opět zelenou barvou.

Na samém dolním okraji mapy je vedle Afriky vidět nějaká Terra Incognita přilepená na Africký kontinent a protažená až k samotné Indonézii. Na současné mapě vidíme, že jižní cíp pevniny Indonézie je odkloněn směrem na severo-východ a vyhnut do charakteristického oblouku což Ptolemaiova mapa nezobrazuje, ale končí další Terrou Incognitou tentokrát východní. Jižní terra Incognita je omývána mořem „Mare Prasodum“. Stejně jako Indické moře „Mare Indicum“ bylo i Prasodum vnitrozemským mořem, nikoliv oceánem, tedy vodní plochou ze všech stran omezenou pevninou.

Podle názoru oficiální vědy se indický poloostrov před cca 60 miliony let utrhl od Africké pevniny a narazil z jihu do Asie za současného vyvrásnění pohoří Himaláj. Při tomto vrásnění muselo zákonitě dojít ke zvednutí země ve východní oblasti tehdejšího Kaspického moře ve směru k Himalájím a tím ke změně tvaru Kaspického moře do dnešní podoby severo-jižního protažení a po odlivu mořské vody ke vzniku pouští v místě původního mořského bazénu. Jediným pozůstatkem původního umístění Kaspického moře zůstalo malé moře Aralské. Jižní Terra Incognita je v současnosti jedinou skutečně neznámou pevninou, kterou Ptolemaios na své mapě zobrazuje. Podle všeho je tou pevninou, ze které se utrhl Indický poloostrov, a také Austrálie a Antarktida.

Prohlédli jsme si tedy zhruba celou Ptolemaiovu mapu a seznámili se s jejími zvláštnostmi. Jak tedy interpretovat všechny tyto podivnosti, které se na Ptolemaiově mapě nacházejí? Jak to, že se zdá, že zobrazuje svět před všemi pohyby zemských ker, které se měly udát před 60 miliony let? Přece si lidstvo nemohlo tak dlouho pamatovat jak před 60 miliony let svět vypadal, navíc se tvrdí, že v té době tady člověk ještě vůbec nebyl.

Pojďme si dohledat nějaké bližší informace ohledně té zobrazené a dnes pouze bájné země z Indického oceánu – jižní Terry Incognity. Dnes tento bájný kontinent, o kterém se zmiňují mnohé starověké národy, nazýváme kontinent Mu nebo také Lemurie či Kumari Kandam.

Kumari Kandam je název legendárního potopeného ostrova nebo kontinentu podle prastaré tamilské literatury. Údajně se nacházela v Indickém oceánu jižně od Kanyakumari, jižního cípu Indie. Podle drávídských legend se Drávidové přestěhovali na sever, protože jejich původní země, kterou nazývají Kumari Kandam, byla zatopena. Datace potopení Kumari Kandam jde do historie ne dále než 16000 let. Hovoří se o třech potopách, ta poslední se udála v roce 9564 př.n.l., kdy se velká část Kumari Kandam potopila.

Co se týče legendární pevniny Mu, uvádí Churchward, který studoval Tro-Cortesiánský kodex toto: „Za jedinou noc byla nešťastná země rozmetána na kusy. S dunivým rachotem se propadlo Mu do moře, spolu s 64 miliony obyvatel,“. Pevnina se prý „třásla a chvěla, pukala a trhala,“ když byla „dvakráte zdvižena“!

Co se týče Lemurie, tento název ztraceného kontinentu v Indickém oceánu byl použit pro podporu původně vědecké teorie. Původ této teorie leží v 19. století, kdy byla pro biogeografy záhadou existence lemurů na Madagaskaru a jejich kosterních pozůstatků v Indii, když se nevyskytovali ani na Předním východě ani v Africe. Hledali tedy most, který by tato místa propojil a předpokládali existenci ztraceného kontinentu – Lemurie.

Takže jak vidíme, nějaké předpoklady pro existenci jižní Terry incognity existují.

Pojďme se ještě vrátit k zatím nezodpovězeným otázkám týkajícím se zobrazení pobřeží kolem Řecka a jeho ostrovů a pobřeží Černého moře, které je na Ptolemaiově mapě zakresleno zvláštní zeleno-okrovou barvou. Zároveň je touto barvou zobrazeno i pobřeží kolem celé jižní Evropy a stejně tak i pobřeží severní Afriky. Kdybychom tato místa považovali za nížiny, pak by to deformovalo tvar Evropy a Afriky více, než když ta místa budeme považovat za moře, dostaneme se tak blíže k dnešnímu stavu. Psala jsem, že podle toho, že tuto barvu používá na zobrazení moře kolem řeckých ostrovů a západní části Černého moře, dalo by se předpokládat, že autor znal hloubku moře a touto barvou naznačil místa nehluboká kolem 100-200 m. Ale protože tuto barvu používá také na místech, kde jsme v současnosti naměřili hloubky od 1-2 km (např. kolem Kypru a pobřeží Blízkého východu) jejich hloubku přesně neznal. Ale proč by to nemohly být skutečné nížiny existující před pohyby Země způsobené potopením kontinentu Mu?

Podívejme se na některá známá fakta o bazénu Černého moře. Nedávné archeologické výzkumy mořského dna v jeho západní nehluboké části prokázaly, že se tam nacházejí zbytky lidského osídlení, tedy kdysi nebyla zalita vodou mělká západní část Černého moře.  A ve větších hloubkách pak byly nalezeny zbytky sladkovodních živočichů. Z čehož se vyvozuje, že v minulosti Černé moře nebylo mořem se slanou vodou, ale sladkovodním jezerem nespojeným se Středozemním mořem současným průlivem a bylo poněkud menších rozměrů.

Bylo prokázáno, že k provalení Bosporu a Dardanel a k přílivu slané vody došlo náhle mocným vodopádem, který zanechal na dně Černomořského bazénu stopy identifikovatelné i v současnosti. Podle rozboru nálezů škeblí uhlíkovou metodou C14 se přišlo na to, že k zatopení západního pobřeží bazénu Černého moře (tehdy sladkovodního jezera) slanou mořskou vodou došlo náhle někdy před 7,5 tisíci lety. Výsledky tohoto výzkumu jsou z roku 1997 a provedli je američtí mořští geologové Walter Pitman and William Ryan. Tato potopa byla jimi interpretována jako lokální a nebyla spojována s jinými událostmi v okolním světě.

V roce 2004 bulharští, mořští geologové Petko Dimitrov a Dimitar Dimitrov zveřejnili výsledky svých studií z Černomořského výzkumného programu “Noe”: Jsou přesvědčeni, že potopa “geokatasrofická událost” se skutečně stala a že důkazní materiály, které posbírali Pitman a Ryan, jsou správně datovány. Tyto závěry založili na výzkumu sedimentů a doplňují tak Pitman/Ryanovu metodu datace na základě výzkumu měkkýšů. Potvrzují tedy dataci potopy do doby před 7,5 tis. lety.

Co se týče okolí řeckých ostrovů, je již z reliéfu mořského dna jasné, že pokud by voda stoupla nebo naopak pevnina klesla o 100-200 m, muselo by dojít k zatopení celé rozsáhlé oblasti mezi současnou řeckou pevninou a Malou Asií a posléze k provalení Bosporu a Dardanel a zatopení Černého moře slanou vodou. Ještě v současné době je Černé moře méně slané než moře Středozemní.

O zatopení oblastí kolem řeckých ostrovů píše už Platón ve svém díle Timaios a Kritias. Kde uvádí, že Solónovi se dostala informace od egyptských kněží: „mnoho rozmanitých pohrom přišlo na lidi a ještě přijde, největší ohněm a vodou, druhé pak menší tisícerými jinými způsoby“… „Byla věru, Solóne, kdysi před největší vodní zkázou nynější athénská obec nad jiné nejzdatnější do války i ve všem nejlépe spořádána…“ Od doby života Solóna to bylo 9000 let, kdy propukla válka mezi Atlantidou a národy, které žily na Evropském kontinentu a v Asii. „…jak vaše obec zastavila kdysi velikou moc zpupně se valící od Atlantického moře na veškerou Evropu i Asii.“ Vojska Helénů vedená athénskou obcí v ní zvítězila a zabránila, aby se další národy nedostaly do poroby a ostatní již porobené osvobodila. „Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel jeden osudný den a noc a tu propadlo se u vás všechno mužstvo schopné zbraně do země a právě tak ostrov Atlantis se propadl do moře a zmizel…“

Tedy to propadnutí pevniny do moře se stalo ne dříve než 9000 let před Solónem. Solón žil podle historiků na přelomu 7. - 6. stol. př. n. l. Tedy před 11700 bylo ještě vše v pořádku, svět byl jiný než dnes, a vypadal asi tak jako na Ptolemaiově mapě nebo lépe na podkladu k jeho mapě. Takže k legendám o zničení kontinentu v oblasti dnešního Indického oceánu můžeme přidat i další dávné svědectví z oblasti Středozemního a Černého moře z doby před cca 11700 – 7500 lety.

Další svědectví o katastrofě globálního charakteru je řítivá fáze v jeskyních po celém světě, která proběhla cca před 10000 lety. Zřítily se během ní klenby a byla zničena veškerá krápníková výzdoba. Další svědectví o katastrofě v prostoru středozemního moře se nachází na povrchu ostrova Malta, které jsem analyzovala ve svém článku Vznik Maltských kolejí. Stáří těchto stop je cca 8000 let. Oficiální vědecké studie nás ale stále ujišťují, že k utržení Pyrenejského a Apeninského poloostrova a vyvrásnění pohoří Pyrenejí, Alp, Atlasu v Africe a Apenin došlo někdy před 60 miliony let v období svrchní křídy. V přibližně stejné době se začínají prý vrásnit i Himaláje. Musím se přiznat, že oficiálním geologickým vědeckým datacím již dlouhou dobu nevěřím. Přikláním se k teoriím katastrofickým, které vysvětlují pohyby zemských desek ne pomalými posuny trvajícími věky, ale rychlými náhlými procesy způsobujícími globální změny na Zemi.

Na základě výše řečeného se pokusím stručně načrtnout průběh oné katastrofy, která se pravděpodobně udála v době před 11700 – 7500 lety, ale nejpravděpodobněji před 8000 lety v oblasti současného Indického oceánu a zasáhla celý svět.

V oblasti jižní Terry Incognity došlo k mohutnému výbuchu někde v místě dnešní jižní části Indického oceánu asi uprostřed mezi Afrikou a Austrálií. Tehdy se tam rozprostíral velký kontinent umístěný svým severním okrajem tak, jak ukazuje Ptolemaiova mapa, a svým jižním okrajem zasahoval na jih stejně hluboko jako Jižní Amerika. Na východ sahal až k dnešnímu západnímu pobřeží Austrálie, na východě se přimykal k Africkému kontinentu.

Protože báje hovoří o tom, že na tomto kontinentě žilo 64 milionů obyvatel, rozdělených do regionů, musela to být vyspělá civilizace, která byla dobře organizována. Pokud byla schopna provést sčítání lidu, ani tomu jinak být nemohlo. To hovoří o existenci rozvinuté řádně organizované společnosti. Při katastrofě, která proběhla někdy před 11700-7500 lety, došlo k mohutnému uvolnění živlů, které mohly být vyprovokovány pádem kosmického tělesa nebo i uměle lidmi, došlo k rozbití této pevniny na několik částí.

Větší část původního kontinentu se potopila do vod dnešního Indického oceánu. Její severo-západní část poslal úder směrem na Asijský kontinent a vytvořil z něj Indický poloostrov a současně vyvrásnil mohutným nájezdem obrovskou horskou masu Himaláje. Tím došlo i ke změně tvaru Kaspického moře. Vyvrásnění Himalájí krásně popsal ve své knize „Tibetská sága“ Lobsang Rampa*). Východní část rozbitého kontinentu otočil úder směrem jiho-východním a tím vymezil její část dnes známou jako Austrálie, která svým pohybem zároveň vytočila pevninu Indonézie směrem na severo-východ do charakteristického oblouku. Jižní část této Terry Incognity je Antarktida, která byla odsunuta směrem na jih.

Tato katastrofická událost změnila taktéž tvar Afriky a Evropy. Úder, který zasáhl Afriku, vedený na tento kontinent z jiho-východu, odtrhl jeho nejsevernější okrajové části, které poté nabouraly do jiho-západního a jižního pobřeží Evropy a vytvořily Pyrenejský a Apeninský poloostrov a zároveň vyvrásnily pohoří Pyreneje, Alpy a Apeniny. Středozemní moře před katastrofou ještě neexistovalo. Vytvořilo se až po nárazu Africké desky do Evropy a otevřením průrvy mezi kontinentálními deskami při zpětném pohybu. Do Středozemního moře se po otevření Gibraltarského průlivu vlily vody z Atlantického oceánu a zalily pobřežní části Evropy, Afriky a Blízkého východu. Následně došlo k provalení Bosporu a Dardanel a přelití mořské vody do Černého moře, původního sladkovodního jezera.

V oblasti Středozemního moře muselo být v tu chvíli neuvěřitelné peklo. Docházelo k lámání zemských ker, vzniku nových poloostrovů a ostrovů odtržených od mateřské pevniny, k výlevům žhavé lávy a propadům pevniny do mořských hlubin. I v této oblasti stěží někdo mohl tuto katastrofu přežít. Zřetelně jsou zachovány tyto stopy po panice lidí této doby na ostrově Malta, který se utrhl od Africké pevniny.

Tato obrovská síla vybuzená katastrofickým zánikem kontinentu Mu, zároveň posunula Afriku tak, že narazila do Arabského poloostrova, který byl tímto odsunut na sever, kde narazil z jihu do Malé Asie za současného vyvrásnění pohoří Taurus a Zagros a ostatních Iránských a Anatolských pohoří. V té době vznikly i pohoří z obou stran lemující bazén Rudého moře. V místě dnešního Rudého moře došlo nejprve prvotním tlakem k nahromadění pevninské hmoty a vzniku pohoří, při zpětném pohybu – uvolnění tlaku - došlo k protržení pevniny, vylití žhavé lávy a ke vzniku bazénu Rudého moře.

Ta mohutná rána, kterou Země utržila, způsobila taktéž posun zemských pólů. Severní pól se posunul z místa ve středu jižní části dnešního Grónska na sever na své dnešní místo a v severní Americe a severní Evropě ustoupily ledovce. Tehdy se odkryla velká nová území dnešní Severní Evropy. Po ledovcích zůstaly obrovská jezera, která jsou dnes zvána Baltickým mořem, Finským zálivem a Ladožským jezerem. V Severní Americe zůstaly po ústupu ledovců jezera, která se táhnou v řadě za sebou od severu směrem na jihovýchod a jsou dnes známá jako velká Kanadská jezera.

Na Sibiři se usadil sníh a mráz, lidé z civilizace, která tam byla usazena, museli prchat na jih, museli opustit svou náhle zmrzlou a tedy neúrodnou domovinu a houfně odcházeli na jih za sluncem a teplem, kde procházeli již dávno osídlenými oblastmi a musely zákonitě propukat mezi nimi a zdejšími již dlouho usídlenými národy neshody. Mnoho z lidí, kteří prchali ze své původní vlasti na Sibiři, se tenkrát vydalo také na západ, neboť tušili, že se tam musela objevit nová země, která ještě nebude zalidněná, šli do Evropy. Tam se ale střetli s lidmi, kterým se podařilo zachránit při úniku z potopené Atlantidy. Západní oblasti Evropy jsou tedy osídleny těmi, kteří se zachránili z potopené Atlantidy, na východě Evropy jsou usídleni ti, kteří sem přišli z náhle zmrzlé oblasti na severu Euroasie.

Katastrofa nejenže nově zformovala oblast kolem Indického oceánu, ale změny se projevily i v Evropě, Africe a u protinožců tedy v taktéž bájné Atlantidě. Ta zmizela celá ve vlnách Atlantiku jako důsledek zpětné reakce po úderu na opačné straně glóbu. Změny se udály i na Americkém kontinentu. Protože se jednalo o velkou globální katastrofu, došlo v některých místech k mohutnému propadu země do několikakilometrových hloubek, jinde k vyvrásnění mohutných pohoří a tehdy známý svět se markantně změnil.

Lidé, kteří tuto katastrofu přežili, zachránili staré mapy původního světa, které se v pozdějších dobách dostaly do rukou zvídavých mužů, kteří tyto mapy studovali a používali jako podklad ke svým vlastním mapám, které měly zachycovat jejich současný svět. A my dnes na základě nových vědeckých výzkumů můžeme i vymezit přibližný časový okamžik, ve kterém k této katastrofické události pravděpodobně došlo a to na dobu před 11,7-7,5 tisíci lety. A v té době lidé, kteří na Zemi žili a kteří tu katastrofu přežili, viděli hory růst.


*) … Zahleděl jsem se do dálky na jiskřivé moře. Bylo modré jako obloha a den byl klidný. Malé plachetnice se mezi sebou předháněly v přátelském závodu o to, která je nejrychlejší a nejzručněji řízená. A pak se najednou – zničehonic – ozvala strašlivá rána a země se naklonila. Tam, kde jsme stáli, se celá pláž nahnula. Až se moře doslova odlilo pryč a před námi se do dáli obnažilo holé mořské dno.

Jen co jsme znovu popadli dech, zmocnil se nás naprosto nevýslovný pocit. Všimli jsme si, že se velice rychle zvedáme, čímž nemyslím jenom nás, ale i celý okolní terén. Krajina s nevýrazným hřebenem skalnatých pahorků se zvedala a zvedala, až se postupně přeměnila ve velkolepé horstvo, celé horské pásmo rozprostírající se do dálky všemi směry kam jen oko dohlédlo.

Měl jsem dojem, že stojím na samém okraji skalního masivu. Velice obezřetně a bázlivě jsem pohlédl dolů a obrátil se mi žaludek. Stál jsem v tak hrozné výšce, až to vypadalo, že jsme byli vyneseni snad až do Nebeských krajin. Kolem dokola ani živáčka, stál jsem tam dočista sám. Pochopil jsem, že Tibet se pozvedl během třiceti vteřin o deset tisíc metrů. Uvědomil jsem si, že těžce oddychuji. Vzduch tu byl velice řídký a každé nadechnutí mě stálo nadlidské vypětí.

Z průrvy ve skalním masivu najednou vyrazil gejzír vody, jakoby pod vysokým tlakem. Po chvíli se trochu ustálil a prorazil si vlastní cestu z velehor dolů, dál po nově vzniklé pevnině, jež byla donedávna mořským dnem. A tak se zrodila mocná Brahmaputra, ústící nyní do Bengálského zálivu. Avšak voda, která tam tehdy poprvé přitekla, nebyla nijak pěkná ani čistá, ale plná lidských mrtvol i zvířecích zdechlin, vyvrácených stromů… Voda ale v tu chvíli nebyla tím hlavním, co upoutalo moji pozornost. Zděšeným úžasem mě naplnilo zjištění, že opět stoupám, že se země dál zvedá a hory ční do čím dál tím větší výšky. Brzy jsem se ocitl v pustém údolí obklopeném mohutným horstvem ve výšce přibližně deseti tisíc metrů nad mořem.

Komentáře (0) Trackbacky (0)

Zatím žádné komentáře.


Leave a comment

Zatím žádné trackbacky