metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

20Úno/160

Bohyně Morana, Mara, Marena, Mařena

MorenaO zvycích našich předkřesťanských vedických předků se u nás dozvídáme pouze zprostředkovaně z církevních zápisů popisujících vesměs pokusy je vymýtit. Ani (zřejmě) první písemná zmínka o rituálu vynášení Morany není výjimkou. Pochází z roku 1366, a to v souvislosti s nařízením pražské synody zakázat přístup ke svátostem všem, kdo se obřadu zúčastnili, dokud nezaplatí pokutu. Kolik se na pokutách tehdy vybralo, nevíme, ale zvyk vynášet Moranu zjevně přežil i takovéto sankce.

Jedním z lidových obřadů konajícím se v období velkého půstu bylo topení Morany, které probíhalo ve čtvrtou neděli velkého půstu. V tomto dni se vynášel za hranice vsi panák oblečený do slezského kroje, pak ho vhodili do vody, tímto způsobem topili smrt, zimu, nemoci a veškeré zlo. Po rozloučení se se zimou - Mařenou - se vraceli do vesnice s májkou, což symbolizovalo jaro a vracející se život. SLEZSKO

Mařeno, Mařeno,
kdes tak dlouho byla?
U studýnky u hlubínky
nohy, ruce myla.
Číms jich utírala?
Šátečkem, lístečkem,
červeným kvítečkem.
Zámečkem jsem se zamykala,
lístečkem jsem se odmykala.

Mařeno, Mařeno,
kams klíče poděla?
Dala sem je, dala
Jarovítu bohu.
Jarovít už vstává,
zem odemykává,
aby tráva růstla.
Tráva zelená,
fiala modrá,
všelijaké kvítí,
kde on ráčil jíti.

Morana, jinak Mořena, u Slováků Morena i Muřena, bytost báječná Slovanů západních, znamenajíc vůbec smrt a v přírodě zimu. V pověrách obecného lidu posud žive co bílá žena, která, komu se objeví, tomu smrt zvěstuje. Bájilo se o ní, že člověka na smrt uspává, smysly jeho znenáhla zatemňujíc. V tom smyslu dí Rukopis Kralodvorský o Vlaslavovi smrtelně raněném, že „M. jej sýpáše (uspávala) v noc črnu“. A v témž rukopise žaluje Záboj na křesťanské cizince, kteří vetřevše se násilně do vlasti pohanské obyvatele její nutili, aby toliko jedinou manželku měli po vší cestě života „z Vesny po M-nu“, t. j. od jarého věku jinošského až do smrti. Po tu dobu zachoval se z časů pohanských obřad, jenž se u nás vykonává v Smrtelnou neděli. Děvčata sejdouce se oblekou došek v oděv ženský a stužkami i jinak jej ozdobí na spůsob ženské postavy, kterou potom vynesou za ves, kde ji zas odstrojí a holý došek do vody hodí, řkouce že utopily smrt. V písních, které se při tom zpívají, vždy ještě jmeno té pohanské bohyně zní co Mořena neb Muřena. Někde v Čechách zpívají: „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi“ a t. d. MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 531.

Mařena, Mořena, Mařana, Smrt, Smrtholka, loutka do ženských šatů přistrojená (obyčejně došek ověšený hadříky a stužkami a nastrčený na tyč), kterou dívky z jara na »smrtnou neděli« vynášejí ze vsi a tam ji házejí do vody, což nazývají »vynášení smrti«; potom uříznou mladý stromek (májku, »líto«), jejž přinášejí do vsi prozpěvujíce: »Smrť jsme vám zanesli, nové léto přinesli..«; »Smrť plyne po vodě, nové léto k nám jede« a p. Starodávný obyčej tento jest rozšířen po všech zemích českoslovanských, v Lužici (Smjerć), v Polsku (Marzana) i na Rusi (Marena, kdež se vyskytuje zároveň s Kupalem, v. t.); jeho význam jest zřejmý. M. jest symbol zimy, která ustupuje vládě léta. Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 831.

V ruské tradici jsou matičkou Ladou na počátku stvoření zrozeny tři sestry Lelja zlatovlasá, rozdávající radost a lásku, Živa veselá, oživující jaro a horké léto a Marena chladná, carevna překrásná, podzimu a zimy vládkyně.

MaslenicaTaké na Rusi se vynáší smrt v podobě Zimy-Mareny a to na poslední den svátků zvaných Maslenica. Maslenica je oslavou konce zimy a příchodu jara. Slaví se celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Každý den je vyhrazen zvláštním tradicím. V pondělí se vyrábí slaměná Maslenica, která podobně jako naše Morena symbolizuje zimu. S ní pak děti obcházejí domácnosti a vykoledují si za to palačinky (bliny). V úterý se hrají venku hry, ve středu se chodí ke tchýni na bliny. V pátek se sáňkuje, v sobotu se navštěvují příbuzní a v neděli se všichni vzájemně prosí o odpuštění za loňské křivdy, usmiřují se a líbají. Nakonec se vynese Maslenice za vesnici a spálí na hranici.

U nás se ve stejné době slaví Masopust. Průvody s vynášením Morany se u nás konají na Smrtnou neděli tj. dva týdny před Velikonocemi.

Naši předkové, kteří žili v souladu s přírodními cykly, dobře věděli, že k životu patří zrod, růst i zánik, že je čas rozkvětu, tvoření, plodnosti i čas sbírání plodů, odpočinku, odevzdání a, že je třeba umět se loučit se starým, aby mohlo přijít nové.

Smrt v slovanském pojímání neznamená definitivní konec existence, ale přechod do onoho světa, do světa NAVi. A onen svět se podle slovanské kosmologie nachází "za vodou", voda je hranicí mezi oním a naším světem. A proto vhození Morany do vody znamená její symbolický odchod do NAVi, kde musí přečkat léto, aby se v zimě opět navrátila. Někde se Morana slavnostně pálí a i v tomto živlu se má vše staré, všechny křivdy a nemoci spálit a poslat do NAVi.

Rituál jejího vynášení a vhození do vody či spálení je vlastně jejím doprovodem při jejím odchodu a současně duchovní podpora této cesty, aby se koloběh života v přírodě nezastavil. O žádnou pomstu na Moraně nešlo, protože lidem bylo jasné, že Morana se s ročním cyklem zase vrátí, oni se s ní jenom dočasně loučí, těšili se na změnu, chtěli již sít, chtěli, aby se již zelenaly stromy, a chtěli vítat jaro.

Smrt jako taková není zlá. Je zrcadlem, ve kterém se odráží náš život. Bez vědomí konečnosti by nebylo krás života. Nebylo by prožitku. Vše co je slabé a unavené najde v Moranině náručí odpočinek, co je posilněné a odpočaté pak přivádí na svět. Kruh života je nejvyšším zákonem bohů a to nejen na zemi. Morana je krásná a mocná bohyně smíření, pokoje, spánku, zimy a cest mezi životy.

Po nástupu křesťanství zavládl ve společnosti strach. Přírodní moudrost plynoucí z hlubokých zkušeností a prožitků nahradilo dogma - uvěř a budeš spasen - neuvěř a budeš zatracen! Byl to krok zpátky, doslova civilizační zvrat. Svobodu ducha a jeho pravdivého hledání sebe sama a poznání nahradil strach a vnucená víra.

Naštěstí se nám v lidové tradici zachovaly tyto svátky, které je možno považovat i za svátky konce roku. Vynášení Morany je loučením se nejen se zimou, ale i s uplynulým rokem, s jeho křivdami a sváry. Nakonec se do vsi vnášelo nové líto ve formě májky a začínal nový cyklus života. Došlo ke zrození nového roku, přichází Jaro. Verše pana J.Jerzy z knížky „Jarýnek a jeho veselé příběhy“, doprovází nádherné obrázky pana Fr. Smatky, jsou původní vedickou tradicí půvabně ovlivněny. Pěkně popisují kruh střídání jara – Živy a zimy – Mareny. Zde jsou obrázky a úryvky z veršů:

ŽivaNa podstavci blíže lesa,
socha Fauna jako květ
s flétnou v ruce dívala se
usměvavě v širý svět.

Královna víl přišla k soše,
zavolala: „Fauníčku
vzbuď se, slyš jak na kytaru
hrajeme ti písničku.

Zima jako stařec bílý
ukryla se v podzemí,
jaro přišlo se svou krásou,
s ptačím zpěvem, s růžemi.

Rychle seskoč, půjdeš s námi,
zavedem tě v naši říš,
na svou flétnu zapískáš nám,
kouzlem svým nás potěšíš.

Nejdříve tě zavedeme
tam, kde lesní pramínek,
pokřtíme tě, místo Fauna
nazveme tě Jarýnek.“

 

Zimní královnaJak královna zimy přišla,
zemi sněhem přikryla,
a na okna mrazným dechem
krásné květy vyryla.

Jak Jarýnka vyhledala,
řekla: „Hochu rozmilý,
mráz a sněhy nejsou pro tě,
velmi by ti škodily.

Přes zimu teď budeš spáti
sen tě vezme ve svou říš,
až se nové jaro vrátí,
opětně se probudíš.“

Zlíbala ho naposledy,
pohladila ramena,
na podstavci opět stála,
socha fauna kamenná.

Vrány ještě zakrákaly,
zimní víly tančily,
tak pohádku o Faunovi
s královnou svou skončily.

 

Zpracovala: Metelice

 

Přišlo e-mailem:

JAK ZABÍT BOHYNI SMRTI

Slovanská bohyně smrti Mara nebo Mora je mnohým lidem známa jen velmi okrajově, mnohým vůbec. V pohádkách vídáme tak ještě Smrtku s kosou – převládá negativní dojem. Přitom se jednalo o velmi významnou bohyni, která se smrtí byla spojována jen natolik, že doprovázela duše zemřelých do nového života. Ale o tom později.

Kdysi dávno jsem se s jednou z jejích podob setkal osobně. A nebyl jsem sám, kdo ji viděl. Bylo to na Slovensku, v Chočských vrších nedaleko přehrady Liptovská Mara. Byla zima, sníh a já lezl dolů po skále, zatímco mí kamarádi šli po chodníku kolem skály. Byli rychlejší než já a pozorovali zdola mé lezecké pokusy. Byl mezi nimi jeden opatrný kluk, podařilo se mu přesvědčit ostatní, aby nestáli přímo pode mnou. Krátce nato se se mnou utrhl kus skály a roztříštil se přesně na místě, kde předtím stáli. Já jsem zažil zvláštní stav, že jsem viděl sám sebe shora, jak padám dolů. Když jsem se probral, zjistil jsem, že visím zachycen za malý stromek, který kousek níž ze skály vyrůstal. Dokončil jsem šťastně svůj sestup a šli jsme si odpočinout. Sedli jsme si na zábradlí můstku, bylo krásné počasí, bílý sníh, modrá obloha. Z dálky se rychle přibližovala stará drobná paní celá v černém. Když přecházela přes můstek, pozdravili jsme ji. Krátce se zastavila, podívala se na nás, a aniž by odpověděla, pokračovala v chůzi a hodně rychle zmizela. Zděšeně jsme se na sebe podívali – ta paní neměla obličej. Mohl to být optický klam, měla na hlavě černý šátek předsazený dopředu, aby poskytl očím stín a náš zrak byl přivyklý na bílý sníh. To samé vidíte na přeexponované fotografii. Ale i tak to byl docela nepříjemný zážitek, ještě dlouho poté, kdykoliv jsem si na něj vzpomněl, přešel mi po zádech mráz. Jeden kamarád dokonce tvrdil, že viděl místo obličeje jen lebku. Vzhledem k tomu, že jsme se krátce předtím vlastně znovunarodili, jsme všichni dodnes přesvědčeni, že jsme tenkrát potkali Smrtku.

Plynula léta, při jedné ze svých meditací jsem došel k názoru, že bych se měl smířit se smrtí, zbavit se strachu z ní. Podobný obřad dělali japonští samurajové, aby mohli lépe a neohroženěji bojovat. Vybavil jsem si dávnou vzpomínku na mé setkání s její podobou, která mne pořád děsila. Překonal jsem v sobě strach a nechuť a tuto bytost jsem k sobě přivolal. Přišla. Stejná jako tehdy. Díval jsem se přímo do temného místa, kde se nachází obličej, a řekl jsem, že se jí nebojím. Snažil jsem se opravdově procítit svou absenci strachu, představil jsem si, že je to opravdu moje poslední sekunda. Uvědomil jsem si, že smrt opravdu není konec všeho, existuje nový začátek. Zmocnil se mne povznášející pocit štěstí a míru. Strach byl pryč. Několik dní nato jsem měl velmi živý sen, jaký se dostaví velmi zřídka. Byla válka, zřejmě 2. světová, byl jsem obyvatelem horské vesnice. Přijelo tam německé komando a začalo nás vyhánět z domů a cpát na korby nákladních aut. Kolem mne samý křik a pláč, jen já jsem byl v klidu a usmíval se. Zastavil mě voják a houknul na mně, čemu se směju. Odvětil jsem mu, že vím, že už to budu za chvilku mít za sebou a oni se na světě budou ještě dlouho trápit. Zaslechl to velící důstojník, který si mě změřil pohledem a zeptal se: „Ty se nebojíš smrti?“   „Ne, proč bych měl?“, zněla moje odpověď. „My tě naučíme se bát“, řekl výhružně a nechal mne odvést k bazénu, který se v blízkosti nacházel. Poručil jednomu vojáku, aby si vzal kyslíkový přístroj a pomalu mě utopil. Byl jsem v klidu. Voják mě zezadu držel pod vodou a čekal, až se začnu zmítat. Byl jsem pořád beze strachu, i když mi v plicích docházel vzduch. Vždy, když jsem si řekl, že to ukončím a vdechnu vodu, vytáhl mne nad hladinu, nechal mě nadechnout a znovu ponořil. To se opakovalo mnohokrát a já byl stále v klidu. Jen jsem si všímal, že obecenstvo, těšící se na můj zoufalý zápas o život, zklamaně odcházelo. Odešel poslední divák a já jsem věděl, že to již potápěč se mnou určitě ukončí, protože bude chtít odejít taky. Hned po ponoru jsem přestal být bezvládnou odevzdanou loutkou, otočil jsem se tváří k překvapenému vojákovi, usmál se na něj, vyndal jsem mu z pusy náustek s kyslíkem, dal si jej do svých úst a nepřítele jsem utopil. Vyšel jsem z vody a v klidu jsem odkráčel do blízkého lesa.

Sen jsem zřejmě právem mohl považovat za úspěšnou zkoušku, že jsem se smrtí vyrovnán. Druhý den jsem si při meditaci k sobě znovu přivolal onu tajemnou bytost. Zjevila se, stejná jako před tím. Poprosil jsem ji, jestli by mi mohla ukázat svůj obličej, že to už unesu. Sám jsem byl zvědavý, jak pohled na umrlčí lebku budu snášet. Jaké bylo mé překvapení, když šátek spadl a já spatřil obličej nadpozemské krásy. Tvář se usmívala a já se nemohl vynadívat. Pak bytost zmizela a už nikdy se mi ji nepodařilo přivolat. O to víc jsem se pak snažil získat jakékoliv dostupné informace o ní. A jak zajímavé byly. Dozvěděl jsem se, že na rozdíl od ostatních ohavných bohů smrti po celém světě je slovanská bohyně jedinou krásnou. Takže obraz mé meditace se potvrdil. Dále jsem zjistil, že důvod její přítomnosti u umírajícího nebylo děsit, ale naopak přivádět duši ke světlu. MARA – MAtka RA (Ra = zářící všeprostupující energie). Musela být velmi oblíbena a uctívána, protože si křesťanští ideologové museli dát velkou a důkladnou práci, aby stopy po ní: 1. zahladili, 2. vzpomínky na ni znepříjemnili a 3. její uctívání přetransformovali na bytost spojenou s křesťanstvím.

  1. Úkol zahlazení byl proveden natolik důkladně, že se o ní prakticky neví. Až v době nedávné, s oživením tzv. panslavistických idejí, byly na světlo boží vytaženy střípky starých materiálů, většinou z ruských archívů. U nás zůstaly jen nepřímé stopy – např. slovenský kříž, součást státního znaku, je snad čirou náhodou hodně podobný starověké runě znázorňující právě Maru. Nebo se dozvíme, že Morava se původně jmenovala Marava, stejně tak řeka Morava. Na našem území žil údajně germánský (kdo to dnes posoudí?) národ Markomanů. Nezapomeňme na – tentokrát keltského? – krále Marobuda.
  2. Úkol znepříjemnění byl proveden jednoduše – slovní základ Mar byl nahrazen negativní emoce vzbuzujícím Mor. Cítíte ten rozdíl? Mar bylo něco pohádkového – dodnes v německém Märchen, Mar tj. pohádka. Kdežto Mor je dodnes vnímán negativně ve všech jazycích - mora, úmorný, mord, Mordor atd. To je důvod, proč byla Marava nenápadně změněna na Moravu. Ztížilo se vystopování skutečnosti.
  3. A kdo je onou náhradní bytostí? Budete se divit, ale je to Marie. Mariánský kult je dodnes jedním z nejsilnějších na světě. Slovník říká, že jméno Maria vzniklo odvozením z hebrejského Miriam. Mnohem pochopitelnější ale je sloučení Mara a Miriam – zákonitě vznikne Maria. Také některé starší domácké podoby jména ten původ odhalují – Mařena, Mařka. A když se vrátíme k původnímu významu Matka Ra, Ra byl nejvyšším egyptským bohem. Takže boží matka, který se rovněž často používá u Panny Marie. Atributy pro uctívání nové bytosti byly splněny.

Tady vidíme, že i bohyni smrti se dá v přeneseném významu slova zabít. V zájmu pochopení naší minulosti, odkazu dávných předků je důležité, tyto snahy přinejmenším oslabit, aby hledající člověk mohl i nalézt.

A ještě jednu zajímavost na závěr. V dnešní době se hodně mluví o čakrách (Čak = krouživá Ra = energie), které se zjednodušeně v těle starají o oběh energie. Yoga těch hlavních zná 7, jsou seřazeny od nejspodnějšího místa trupu až po temeno hlavy v jedné úsečce. Pro vyspělé bráhmany byly určeny pro rozvoj vyšších duchovních schopností dvě utajované v oblastech blízko podpaždí. Jejich propojením vzniká úsečka vytvářející s tou hlavní svislou kříž. A pokud budete chtít posilnit malé čakry očí a uší a budete se na ně soustředit a posilovat jejich činnost, vznikne druhá vodorovná úsečka a s ní i znak bohyně Mary. Umím si představit, jak se dávní vysoce duchovní jedinci se silně rozvinutými čakrami museli jevit sensibilnějším lidem – jako světelný dvojitý kříž. U souhvězdí byly taky jednotlivé hvězdy spojovány do dodnes známých obrazců. Když si u člověka odmyslíte hmotné tělo, zůstane jen to energetické, ve kterém čakry září jako velké hvězdy. Propojte je a získáte znak bohyně Mary.

Víťa Hájek

 

Komentáře (0) Trackbacky (0)

Zatím žádné komentáře.


Leave a comment

Zatím žádné trackbacky