metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

5Bře/160

Ruské védy – Písně ptáka Gamajun

Gamajun-Irina VasilenkoKniha A.I.Asova „Ruské védy - Písně ptáka Gamajun“ je sborník svato-ruských véd. Podle vyjádření samotného autora jde o restaurovaný text, je v něm ovšem možno nalézt i elementy formy pohádkové tradice i umělecko-literárního díla. Co je však nejdůležitější je právě to, že je zpíval pták Gamajun, ve formě národních písní, pohádek a mýtů. V každém případě, jak autor tvrdí, během restaurování nepřidal ani jediné své slovo, pouze jen osekal dodatečná, která se navršila za staletí. Kniha představuje sbírku legend o vzniku světa, o rodných bozích: Svarogu, Perunovi, Velesovi, ale také o nejdůležitějších představitelích přírodních živlů a o ochráncích Rusi.

Gamajun je podle východoslovanské mytologie věštící pták, posel bohů, který zpívá lidem písně božské a předpovídá budoucnost těm, kteří jsou schopni slyšet tajemství. Gamajun ví vše o vzniku země, nebe, bohů i hrdinů, lidí, nestvůr, ptáků i zvířat. Zobrazoval se jako pták s ženskou hlavou a poprsím.

První tři klubka z Písní ptáka Gamajun:

PRVNÍ KLUBKO

Rozpoutala se nepohoda, mračno hrozné se přihnalo. Rozšuměly se, přiklonily se doubravěnky, rozvlnila se v poli tráva kavyl. To letěl Gamajun – pták věštící z východní strany, bouři křídly zvedal. Zpoza hor vysokých letěl, zpoza lesa letěl temného, z pod mračna nepohody. Modravým mořem se protřepotal, Saračinské pole přeletěl. Pak u říčky bystré Smorodiny, u světlého hořlavého kamene Alatýru v zeleném sadu na jabloni pták Gamajun usedl. Pak zasedl a začal písně zpívat a spustil peří na syrou zem. Pak u kamene toho u Alatýru sebralo se - sjezdilo se čtyřicet carů s careviči, čtyřicet králů s králevici, čtyřicet mocných hrdinů, čtyřicet moudrých volchvů. Sebrali se - sjezdili se, kolem něho se v řadách rozsadili, začali se ptáka-zpěváka vyptávat:
- Ptáku věštící, ptáku moudrý, mnoho ty znáš, mnoho víš... Řekni, Gamajun, zazpívej-povídej nám... Čím započal celý bílý svět? Slunce Krásné jak počalo? Měsíc Světlý a početné hvězdičky z čeho, řekni, se zrodili? A odkud se vzaly větry bujné? Jak vzplanuly zory jasné?
- Ničeho neskryju, povím vše co vím...

Bůh Jsoucí a Bůh Nejvyšší! Rodící a Nezrozený!

Tato píseň je o Tobě - Roditeli! Lidé, slyšte píseň ptáka! 

Do zrození světla bílého tmou pekelnou byl zahalen svět. Byl ve tmě jen Rod – prarodič náš. Rod – zdroj, pramen vesmíru, otec bohů.

Byl zpočátku Rod uzamčen ve vejci, byl on semenem nevyklíčeným, byl pupenem nerozvitým. Ale přišel konec uvěznění, Rod zrodil Lásku – matičku Ladu. Rod rozrušil temnotu silou Lásky, a tehdy Láskou naplnil se svět. Dlouho mučil se Rod, dlouho se tužil. A zrodil on carství nebeské a pod ním stvořil podnebesí. Pupečník přeřízl duhou, oddělil Oceán – moře modravé od nebeských vod souší kamennou. V nebesích vybudoval tři klenby on. Rozdělil Světlo a Tmu, Pravdu od Křivdy. Rod zrodil poté Zemi-matičku, i spustila se Země v hlubinu bezednou temnou, v Oceánu byla pohřbena.
Slunce vyšlo tehdy z tváře jeho – samotného Roda nebeského, prarodiče a otce bohů!
Měsíc bledý – z hrudi jeho - samotného Roda nebeského, prarodiče a otce bohů!
Hvězdy nespočetné – z očí jeho - samotného Roda nebeského, prarodiče a otce bohů!
Zory zářivé – z obočí jeho - samotného Roda nebeského, prarodiče a otce bohů!
Noci temné – z myšlenek jeho - samotného Roda nebeského, prarodiče a otce bohů!
Větry bujné – z dechu - samotného Roda nebeského, prarodiče a otce bohů!
Déšť a sníh a krupobití – ze slzí jeho - samotného Roda nebeského, prarodiče a otce bohů!
Hromem s bleskem – hlas stal se jeho - samotného Roda nebeského, prarodiče a otce bohů!

Rodem zrozeny byly pro Lásku nebesa a veškeré podnebesí. On je otec bohů, on je i matka bohů, on je zrozen sebou a rodí se opakovaně. Rod to jsou všichni bohové, i celé podnebesí, on je to co bylo, i to co se očekává, co se zrodilo i to co se zrodí.

Rod zrodil Svaroga nebeského a vdechnul v něj svůj mocný dech. Dal jemu čtyři hlavy, aby on – svět prohlížel ze všech stran, aby před ním nic nebylo skryto, aby viděl vše v podnebesí on.

Cestu začal Svarog Slunci razit po nebeské klenbě modravé, aby koně-dni pádili po nebi, po ránu aby začínal den, а na směnu dni přilétala noc.

Začal se Svarog po nebi procházet, začal si své panství prohlížet. Vidí – Slunce se po nebi kutálí, Měsíc světlý vidí, i hvězdy, а pod ním se Oceán rozprostírá a vlní, pěna se na něm tvoří. Prohlédl si své panství, nezahlédl on pouze Zemi-matičku.
- Kde je matka-Země? – zarmoutil se. Vtom si všiml – tečka malá v Oceánu-moři se černá. To se ne tečka v moři černá, to tam Kačena šedivá plave, pěnou šedou zrozená. V moři plave, jak by jehlicemi pletla, na jednom místě neposedí, nepostojí – pořád poskakuje a vrtí se.
- Nevíš ty, kde Země leží? – Začal se vyptávat Svarog šedé Kačeny.
- Pode mnou je Země, - povídá ona, - hluboko v Oceánu pochována...
- Dle Rodu nebeského přikázání, dle svaroží touhy a svaroží vůli vylov Zemi z hlubin mořských!
Neřekla nic Kačenka, do Oceánu-moře se ponořila, na celý rok se v propast skryla. Když rok uběhl – zvedla se ode dna.
- Chybělo mi dechu maličko, nedoplula jsem k Zemi jen o malinko. Pouze o vlásek jsem nedoplula...

- Pomoz nám, Rode! – zvolal tedy Svarog.
Zvedly se tehdy větry bujné, zašumělo moře modravé... Vdechl větrem Rod sílu do Kačeny.
I řekl Svarog Kačence šedé:
- Dle Rodu nebeského přikázání, dle svaroží touhy a svaroží vůli vylov Zemi z hlubin mořských!
Neřekla nic Kačenka, do Oceánu-moře se ponořila a na dva roky se v propast skryla. Když nadešel čas - zvedla se ode dna.
- Chybělo mi dechu maličko, nedoplula jsem k Zemi jen o malinko. Pouze o půl vlásku jsem nedoplula...

- Pomoz nám, otče! – zvolal Svarog.
Zvedly se tehdy větry bujné, a po nebi šly mraky hrozné, rozpoutala se bouře veliká, hlas Roda – hrom nebesy zatřásl, a udeřil blesk do Kačeny. Rod vdechl sílu velikou bouří hroznou do šedé Kačeny.
I zaklel Svarog šedou Kačenku:
- Dle Rodu nebeského přikázání, dle svaroží touhy a svaroží vůli vylov Zemi z hlubin mořských!
Neřekla nic Kačenka, do Oceánu-moře se ponořila a na tři roky se v propast skryla. Když nadešel čas - zvedla se ode dna. V zobáku hrst země přinesla.

Vzal Svarog hrst země, začal ji v dlaních hníst.
- Ohřej ji, Krásné Slunéčko, osvětli ji, Měsíci světlý, ofoukejte větry bujné! Budeme vytvářet ze země syré Zemi-matičku, matku živitelku. Pomoz nám, Rode! Lado, pomoz!
Zemi hněte Svarog – hřeje Sluníčko, Měsíc svítí a dují větry. Větry svanuly zemi z dlaně, a ta spadla do moře modravého. Ohřálo ji Slunce Krásné, zapekla se Syrá Země z vrchu kůrečkou, ochladil ji poté Měsíc světlý. Tak vytvořil Svarog Zemi-matičku. Tři podzemní klenby on v ní
sklenul tři podzemní, pekelná carství. A aby do moře Země nespadla znovu, Rod zrodil pod ní Jušu mocného, hada podivuhodného, přesilného. Těžký je jeho úděl, musí držet po mnoho tisíc let Zemi-matičku. Tak byla zrozena Matka Syrá Zem. Tak na Hadu ona spočinula. Když se Juša-Had zaševelí, Matka Syrá Země se obrátí.

 

DRUHÉ KLUBKO

- Řekni, Gamajun, ptáku věštící, jak byl uspořádán v podnebesí svět. Jak se zrodily síly nebeské, jak se zrodil Svarožič zářivý? I o silách černých pověz nám! I o první bitvě Dobra se Zlem, о vítězství Pravdy nad Křivdou!
- Ničeho neskryju, povím vše co vím...

Šedá Kačena šplouchala se v moři modravém, vyšla na strmý břeh, otřepala se a vzkřikla: oj ty, moře modravé, oj ty, matičko – Matko Syrá Země. Těžko je mi, nevolno jsou ve mně uloženy síly dvě, v mých vajíčkách jsou schovány - JAV a NAV.
Začala Kačena vejce klást, ne prostá vejce, ale kouzelná. Skořápka je u jedněch železná a u druhých z čistého zlata. Vyletěl tehdy v nebe modravé pták Matka Naše (Sva)– Matka nebeská. Vyletěl ze zlatého vejce Orel, vznesl se Orel k Slunci Krásnému. A plachtil tehdy za ním Alkonost – pták zory, rozjasňující, - ten, který vejce klade na kraji země do modravého moře u samého břehu. Hned za ním Stratim – pták děsivý. Když se tito ptáci otřepou, moře modravé se rozhoupe, rozběhnou se větry bujné, rozběhnou se velké vlny. Poté se vznesl do modravého nebe věštící pták - Gamajun. Co se to za ptáci nad polem objevili? To je hejno šedých sokolů! To se sokoli Finist a Raroh nad širými poli vznášejí!

Tu zavyly větry a hrom zahřměl – rozbilo se vajíčko železné. Objevil se z vejce silou NAVi Krkavec syn NAVi a Kačeny. Krkavec začal nad Zemí poletovat, zastiňuje křídlem Zemi-matičku. Tam, kde Krkavec peříčko ztratil – vyrostly hřbety nedostupné, а kde se dotkl Země krajíčkem křídla, tam se Země roztrhla soutěskami, tam se vytvořily rokliny hluboké. A za ním hejno černé, chmurné vidění, s křikem hrozným a bědováním hořkým vzlétli ptáci NAVí zrození: pták-labuť Urážka s nešťastnou tváří, za ním Grifon a Mogol – ptáci hrozní а za nimi sladkohlasý pták Sirín, který písní smutnou omamuje a vábí do království smrti. Potemnělo od ptáků Slunce Krásné, krkavče nad poli zakrákalo, zapěly černé labutě, а sýčci a sovy zahoukaly.

Tehdy udeřil Svarog těžkým kladivem po žhnoucím kamenu Alatýru, a rozsypaly se jiskry po nebi. Tak stvořil Svarog síly světlé a nebeské své vojsko. A tehdy jedna jiskra malá na Syrou Zemi matičku spadla. A od té jiskřičky vzplála Země, a vyšlehl požár k nebi modravému. A zrodil se tehdy ve vichru ohnivém, v očišťujícím, prudkém plameni světle zářivý a jasný Semargl-Bůh ohně. Zářivý bůh, přímo Slunéčko Krásné, celý vesmír ozařuje on. Pod Semarglem-Ohněm je zlatohřivý kůň, ten kůň má srst stříbrnou. Jeho praporem je dým, jeho koněm je oheň. Černá vypálená stopa po něm zůstává, když jede po poli širém. A zavyly tehdy větry bujné, a zrodil se ve vichru prudkém bujný vítr – mohutný Svarožič Stribog.
Vznášel se on nad horami, létal on nad dolinami, vyrážel on z pod oblak, padal na Zem, znovu se od Země odrážel, rozdmýchával velký plamen!

Připlazil se Černý Had k tomu kaménku a udeřil po něm kladivem. Rozsypaly se jiskry černé po celém podnebeském carství - a zrodila se tak síla černá – hadi ukrutní, saně líté, mnohohlavé, a veškeré temné síly pozemské i vodní.

Co tam v nebi rámusí, co tam tak hrozně burácí? To se ptáci v nebi sešli, to se Pravda bije s Křivdou. To se silami NAVi zápasí JAV. To Život bojuje se Smrtí. Hejno světlé z pod oblaku pozoruje hejno černé. Vidí, že síla černá zahnána je ke kameni tomu horoucímu. Z podnebesí dolů s hrozným křikem začali slétat oni k hejnům hořícím. Hle sletěl Finist Sokol na kamének, na hnízdo černého Krkavce. Uchvátil ho za pravé křidélko – prosákla krev z pod křidélka. Začal tehdy prosit Krkavec Sokola:
- Pusť mě, jasný Sokole, ke krkavčatům mým na svoboděnku!
- Pustím až křídlo uštípnu, chmýří a peří rozvěju po větru!
Když vtom po moři modravém sama samotinká Labuť plavala. Mladý Orel se přihnal, dostihl a udeřil, zabil a roztrhal ji. Z pod křidélek krev rudou spustil, rozvál její peří ve větru. Jemné
chmýří spadlo do podnebesí, kosti se rozsypaly do moře modravého. Tak se sešly síly hrozné, bily se nelítostně Pravda s Křivdou. Pokořit chtěla Křivda Pravdu, ale – Pravda nad Křivdou přece jen zvítězila. Odletěla Pravda do nebes k samotnému nebeskému Prapředku. Zůstala
Křivda na Syré Zemi. Rozválo to Křivdu po celé zemi, po celém podnebeském carství-strastném panství.

V čistém poli, na širém prostranství hruď na hruď dvě síly se setkaly: bůh Semargl s nebeskou silou a ukrutný Had se silou černou. To nekroužil po Zemi ohnivý vichr – to Semargl s nebeskou silou šel na sílečku Hada lítého! Začal Svarožič spalovat sílu černou, hady mlátit, sekat a kopím píchat а jejich hlavy daleko metat do moře modravého. Temné síly a přízraky syn Svaroga spálil, rozmetal ohněm na všechny strany. Když vtom dorazil k Hadu lítému, Hadu Černému, mnohohlavému. U Hada toho tisíc je hlav, u Hada toho tisíc je chvostů. U Svarožiče tisíc je očí, tisíc je zubů ohnivých. Nastala tu bitva hrozná, sbíhaly se mračna černé. Ozařoval-pálil Hada Černého syn Svaroga a Roda nebeského. Proměnil se Semargl v jasného sokola, v ohnivého ptáka Raroha – napadal jako sokol na nepřítele svého. A Had lítý shromažďoval síly černé, tmou svět pokrýval a dusil a hasil plamen Vichrem-Stribogem rozdmýchaný. A od té bitvy roztřásla se Země, zaševelil se pod ní mocný Juša-Had, moře modravé se rozhoupalo, vyděsilo se celé podnebesí.

Daleko zaletěl jasný sokol, když krkavce bil, - až k moři modravému! A náhle sil se mu nedostávalo, a pohaslo tehdy Slunce Krásné, ponořilo se do moře temného. Vytěsnil Svarožiče Černý Had, zaplavil on mlhou Zemi-matičku. I odešel Svarožič na nebesa ke Svarogu nebeskému do kovárny. Letěl za ním lítý Černý Had a zařval on na celé podnebesí:
- Podmanil jsem si celou Zemi-matičku, podmanil jsem si celé podnebesí! Byl jsem knížetem tmy – teď budu vládcem celého Vesmíru!
V kovárně boha Svaroga na nebesích ne oheň hoří, ne železo syčí - to Svarožič-Semargl tancuje tam v peci. А Stribog rozdmýchává mocné měchy a fouká do výhně svůj mohutný dech – rozněcuje se plamen nebeský, jiskry padají jako blesky. Zvučně bijí Semargl se Svarogem do kovadliny nebeské kladivem, zručně bijí-kovají pluh železný. Povídají oni Hadu Černému:
- Lítý Černý Hade, panovníku tmy – prolízej rychle tři nebeské klenby – všechny tři dveře do nebeské kovárny! My si ti hnedle na jazyk sedneme, a staneš se celého Vesmíru vládcem!
Začal lízat Černý Had dveře kovárny. Lízal, lízal a mezitím pluh vykovali Svarog se Svarožičem. Nakonec prolízal poslední dveře, a tehdy Svarog se Svarožičem chytili do žhavých kleští jazyk Hada Černého lítého. Začal bít Svarog Hada kladivem, а Semargl-Bůh ohně zapřáhl ho do těžkého kovaného pluhu. A řekli Hadu Černému:
- Budeme dělit podnebesí, po Zemi Syré provedeme mez. Zprava za mezí nechť je carství Svaroga, zleva za mezí bude carství hadí.

 

TŘETÍ KLUBKO

- Řekni, Gamajun, ptáku věštící, jak byl Irij sad založen v horách. Jak se pod Zemí Peklo objevilo? Jak bylo osídleno podnebesí? A jak se zrodili bozi věční?
- Ničeho neskryju, povím vše co vím...

Spustil se Svarog se Svarožičem spolu s Černým Hadem, zapřaženým do pluhu, dolů na Zemi z klenby nebeské. Vidí – celá Země je s krví smíchána, kapky krve na každém kamínku, hory peří všude rozsypány. Dle Rodu nebeského přikázání, dle svaroží touhy a svaroží vůli – tam kde se peří krkavčí rozsypalo - vyvstaňte horské hřbety Ripějské, tam kde padalo sokolí – hroudy zlata skryjte se v horách. A tehdy Svarog se Svarožičem začali Zemi pluhem rozorávat - tam, kde brázdy byly vedeny – začaly téct řeky hluboké: tichý Don, Dunaj i mohutný Dněpr.
Po Zemi Syré tekla říčka, а voděnka v ní všecka plná slz, а v té říčce pramének malý, pramének malý celý krvavý. Vtékala říčka pod kámen u Ripějských hor, u vysokých. Vylézal z pod kamene výhonek, začal se vytahovat vzhůru – vyrostl z něj strom. K nebi se strom vytáhl а kořeny zapustil v Zemi-matičku. Na východních větvích toho stromu upletl si hnízdo Alkonost, а na západních – pták Sirín. V kořenech se Had ševelí. U jeho kmene se prochází
nebeský car – sám Svarog, а s ním Lada-matička. А poté tři stromy vyrostly vysoko na horách Ripějských. Tak na hoře Chánhoře vyrostl cipřiš – strom smrti, žalostný strom. А na hoře Březové – vyrostl sluneční dub kořeny vzhůru, větvemi-paprsky dolů, a jabloň – se zlatými kouzelnými jablky. Kdo ochutná zlaté jablko, ten obdrží věčné mládí.

Poté byl Svarogem založen v horách Irij-ráj - obydlí posvátné. Tam v Irii pějí ptáci sladce, tam bystřiny křišťálové se jako stříbro lesknou, vystlané drahocennými kameny, v tom sadu jsou palouky zelené, na nich je tráva měkká, hedvábná, а květy jsou na paloucích azurové. Nedojdeš tam ani nedojedeš, tam jen bohové a duchové najdou cestu. Všechny cesty tam jsou neproježděné, kládami zanesené, hory neprostupné cestu přehrazují, řeky prudké cestu zaplavují. Všechny cestičky-pěšinky hlídají bazilišci s měděnými křídly a grifoni s měděnými zobáky. A tak Svarog se Svarožičem pluhem rozryli Zemi-matičku, pluhem ostrým ji poranili, aby se povrch zemský očistil, aby vnikla všechna krev v Zemi-matičku. Když tak rozryli Zemi-matičku – rozestoupila se Země a pohltila krev. A do propadliny, do úžlabiny, do podzemního světa dle vůle svaroží byl svržen Had – podzemní car: lítý Černý Had vládce tmy. Hned za Hadem začaly do carství podzemního padat všechny síly černé. Vletěl tam Grifon – pták hrozný, vletěl i Vij – podzemní kníže, syn velkého Hada Černého.

Těžké věky Vije podzemního, strašné vojsko jeho, strašné jeho volání. On ve tmě pekelné vstoupil ve svazek s Matkou Zemi Syrou. A zrodili se tehdy v podzemní tmě a vyšli na světlo, otřásaje světem, velikáni Goryni Vijeviči. A pak se stalo, že sloup byl vztyčen náhle na kraji Země, od Země až do samého Nebe, aby Nebe na něm spočinulo. A tehdy zrodil Svjatogora Vij - div-předivný, zvláštnost-prazvláštní. Při jeho zrození bohatýrském zatřáslo se celé podnebesí. Je tak veliký Svjatogor, že i Matka Země sotva unese to dítě. Nemůže on chodit po Syré Zemi, je velký jako hora, chodí on po horách, na svém hřbetu jen hory vysoké Svjatogora mohou udržet. A tomu Svjatogoru Vijeviči samotný Svarog nebeský koně podaroval. On přikázal Svjatogoru Vijeviči kolem sloupu hlídkou objíždět, a po věky věků ho ochraňovat.

Rod stvořil potom Makoš-matičku – matku-bohyni osudu neminoucího. Ona nitě přede, do klubíček smotává, nejsou to obyčejné nitě - jsou kouzelné. Z těch nití splétá se náš život – od první zápletky-narození až do konce, do posledního rozuzlení a smrti. A bohyně Nědolja a Doljuška na těch nitích bez koukání zavazují uzlíky – pro štěstí, či pro hoře – komu jak, to jen Makoš ví. Dokonce i bohové se před ní sklánějí, tak i oni se podřizují těm tajemným nitím Makošiným.

Co to za mrak po nebi pluje? To není mrak – to se Kráva nebeská k Ripjějským horám blíží. Samotný Svarog tu Krávu Zemun zrodil, aby ta bohy sytila mlékem, aby řeka mléka v Irii tekla od Krávy do smetanového jezera. Stvořeno je to smetanové jezero proto, aby od nečistoty a různé ohavnosti se mohl očišťovat celý svět, aby se celý vesmír mohl napájet nápojem čistým. To mrak po nebi nepluje, to se bouře k horám nepřibližuje, to Zemun – Kráva nebeská po horách a dolinách kráčí. A jde Zemun do čistého pole, jíst trávu a dává mléko – a teče to mléko po klenbě nebeské, a třpytí se nespočetnými hvězdami. I vstoupila Zemun na Matičku-Zemi a Matka-Země se rozhoupala pod jejím dusotem, Oceány-moře se vzedmuly, nebeská báň se rozkolébala.

Tu chodila Lada po nebeském sadu, jak chodila procházkou tak sela Chmel a jak sela tak si povídala:
- Vytahuj se, Chmeli, po tyčince vzhůru, vzrůstej, Chmelíčku, - hlavičko veselá! Z čeho ty se, Chmeli, rodíš, po čem ty se, Chmeli, vytahuješ? Rodíš se ty ze Syré Země, vytahuješ se po tyčince. A kam se ty, Chmeli, vytahuješ? Vytahuješ se ke Slunci Krásnému, aby zářila jako Slunce výživná Surja! Aby se Surica pila na slávu bohům! Třebaže má Chmelíček nožky tenké, jeho hlava je vznešená, moudrá, а jazyk má Chmel velmi upovídaný. Očička má nestydatá, ručky objímají celou Zemi Matičku. Nalívej se, Chmeli, pěnivou silou! Nalívej své stvoly! Bez tebe, bez Chmele, nevaří se pivo, bez tebe, bez Chmele, Surja není, bez Chmele i svátek je neveselý.

Praděd-Rod Svarogu nebeskému přikázal osídlit podnebesí a stvořit lidi, ryby, zvířata a ptáky, zasadit lesy, trávy a květy. Aby ptáci létali pod oblaky, aby zvěř v lesích dováděla, ryby aby plavaly ve vodách. I stvořil Svarog ryby, zvířata a ptáky. Zasadil lesy, osídlil moře. Do nebes pustil hejna zpěvných ptáků, а sveřepá zvířata do temných lesů, do moře velryby a do močálů hady. I začali ptáci létat pod oblaky, začala zvěř v lesích dovádět, ryby začaly plavat ve vodách. A potom začal tvořil Svarog lidi spolu s laskavou Ladou-matičkou. Svarog s Ladou brali kamínky a házeli je za sebe. Hodí kámen Svarog a povídá:
- Tam kde byl světlý hořlavý kamínek – staň na jeho místě dobrý mládenec.
Lada hodí kámen a povídá:
- Tam kde byl světlý hořlavý kamínek – staň na jeho místě krásná děva.
Objevilo se tak plémě prvních lidí – silných, hrdých ale Pravdu neznajících. Duši jim vdechnout Svarog nedokázal, nemohl ohřát kameny chladné.

Jednou Svarog s Ladou-matičkou v sadu v Irii na chviličku usnuli. Oj, málo maličko spočinuli, a zdálo se jim takové vidění. Jakoby v moři-Oceánu štika plave, ale ne obyčejná štika - zlatoploutvá! A kdo sní tu štiku zlatoploutvou, najednou tou štikou otěhotní, protože to není jen taková nějaká štika zlatoploutvá – to sám Rod – otec nebeský proplouvá v modravém moři. A pomysleli si Svarog s Ladou-matičkou: co ve snu viděli, to se ve skutečnosti také může stát. Vylovili štiku zlatoploutvou, vylovili a štiku připravili. Lada štiku zlatoploutvou snědla, její kostičky hodila na Zem, а Kráva-Zemun všechny zbytky slízala. A tehdy všem třem bříška narostla. Odnesla to od štiky Lada-matička, Matka Syrá Země otěhotněla, a po ni i Kráva nebeská. Zrodila tehdy Lada-matička tři překrásné bohyně, tři dcery Roda, a potom jejich bratra mocného. Zrodila dovádivou Lelju - Radost-Leljušku se zlatými kučerami. A potom Živu jarou – děvu ohnivou, veselou. A poté Marenu chladnou, děvu Smrti – carevnu překrásnou. Dlouho se mučila Lada, dlouho tužila a porodila Peruna velikého, boha mocného, milosrdného. А Zemun – Kráva nebeská zrodila velkého Velesa. Zachvěla se potom Matka Syrá Země – a zrodila Jarilu-oráče. Když se rodili bozi věční, kolébala se Matka Syrá Země, svá místa opouštěly hory vysoké, bouře pěnily moře modravé, poléhala tráva, skláněly se lesy a duby vylétaly z kořenů.

překlad z ruského originálu: Metelice

pokračování