metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

19Dub/160

Ruské védy – Písně ptáka Gamajun II

vejce-korona

Přidávám ještě poslední 4 klubka z Písní ptáka Gamajun, neboť jsou zajímavá tím, že se v nich vysvětluje, proč se již v předkřesťanské době slavily na Rusi Velikonoce. Uvádí se tam, z čeho ta tradice vychází s čím velice závažným je spojena a zároveň pak udivuje to, jak dlouho se zachovala (v řádech tisíců let). Zároveň vám celý příběh připomene jistý pohádkový příběh, který jste v mládí určitě slyšeli. Poslední klubko je souborem božích přikázání, která připomínají přikázání křesťanská. Zároveň se v něm uvádějí tresty, které na lidi čekají, pokud je dodržovat nebudou - připomínají stav dnešní doby.

 

 

ČTRNÁCTÉ KLUBKO

- Řekni, Gamajun, ptáku věštící, jak se oženil Dažbog s Marenuškou.
- Ničeho neskryju, povím vše, co vím...

K Ripjejským horám, do světlého Irije z celého světa bílého ptáci se slétali. Scházeli se, slétali se, o Syrou Zemi sebou udeřili, a proměnili se ptáci v bohy nebeské. Přiletěli k Ripjejským horám: Semargl-Ohnivý bůh, Uragán-Stribog, bůh Perun hromovládce s Divou, jasný Chors se Zarjou-Zarenicou, Volch, syn Hada s překrásnou Leljou a Dažbog, syn Rosi Perunovič. Vítali je Svarog spolu s Ladou, uváděli je do síní křišťálových, hostili je pokrmy rozličnými, číše plnili Suricou chmelnou. Když usedli hosté ke zlatým stolům, ke zlatým stolům, k ubrusům brokátovým – zvedali číše jednou rukou, vypíjeli jedním douškem. Po hostině se procházeli-veselili v nebeském sadu Iriji. I procházel se Dažbog, syn Perunovič, až došel k malované věžičce vysoké. A do té věžičky vysoké průchod žádný není. A tu uslyšel Dažbog syn Perunovič jak ve věži té vysoké housličky hrají a zní pozlacené struny. I zaposlouchal se Dažbog, i zamyslel se, a zalíbily se Tarchu housličky:
- To je věžička vysoká Mareny Svarogovny – zřejmě je tam u ní zábava!
Začal on bouchat-klepat na věžičku vysokou – až se zakymácely stěny její a rozletěly se dveře železné. Začal stoupat syn Peruna po schodišti a vešel do pokojíku Marenušky. U Marenušky – převeselá hostina. K Mareně hosti přijeli z dalekého carství temného: spolu tam sedí Goryňa s Dubyňou a Usyňa s Kostějem Vijevičem. Pozdravil se s nimi Perunovič a posadil se za stůl na lavičku.
- Co že nejíš, Dažbogu synu Perunoviči? – zeptala se Marena Svarogovna.
A Dažbog Mareně odvětil:
- Jsem syt, Mareno právě jdu z hostiny u otce Svaroga nebeského.
A sám k sobě si pomyslí: jestli u ní pojíš, očaruje tě nebo otráví, vždyť Marena je kouzelnice známá.
Hostina i zábava pokračovala. Tu Kostěj si Marenušku namlouvá, a chvástá se svým bohatstvím a vychvaluje se svou nesmrtelností:
- Všichni, Mareno, tebe se bojí! Všichni se bojí Mareny-Smrti! Jen já se nebojím - Nesmrtelný! My dva spolu, Mareno, si podřídíme, pokoříme podnebesí!
Nakonec se připozdilo, začali se hosti loučit s Marenuškou. Vyprovázela Marena hosty, vyprovodila Kostěje Nesmrtelného, a Dažboga začala zdržovat:
- Zůstaň, Dažbogu, synu Perunoviči, do rozbřesku, do světla bílého, se mnou, Marenou, se pomiluj! Nechť je mým mužem Kostěj Nesmrtelný, nu a ty, Dažbogu, - milencem!
Odpověděl na to Dažbog syn Perunovič:
- Odpusť mi, Mareno Svarogovno! Tak mi odpusť, Marenuško-dušičko, nebudu ti milencem!
Odvrátil se Dažbog od Mareny a odešel sám v širý dvůr. Tu vyskočila Marena Svarogovna a
vzala nožík-dýku, a oškrabávala stopy Dažbogovy, házela je do pícky hliněné, a jak je házela, tak k nim promlouvala:
- Hořte, stopy Dažboží, hořte v pícce hliněné! A hoř v Dažbogovi Perunoviči po Mareně duše jeho světlá! Aby nemohl Dažbog žít bez dušenky – aby nemohl beze mne jíst ani spát! Stoupejte dýmečky z pícky, zadýmejte vy větry bujné! Posbírejte stesk ten přesmutný ze všech vdov, ze sirotků, malých dětiček, posbírejte ze světa bílého, zaneste ho do srdce mládence – mladého Tarcha Perunoviče! Posekejte šavlí z oceli damacénské srdce Tarchovo mladé, zasejte stesk ten přesmutný, vlijte i sucho přesuché do krve jeho, a do žil, a jater jeho! Aby se zdála Marenuška jemu milejší matky, otce-báťušky, a bližší Roda nebeského!
Buďte tvrdší než ocel damacénská, slova má! Klíč k slovům mým v nebesích, a zámek v mořské hlubině, kde spolkla ten zámek velryba. Velrybu nikdo neuloví a zámek nikdo neotevře! A kdo velrybu uloví a zámek otevře – toho hrom zabije a spálí oheň!

- * -

A Goryňa, Dubyňa s Usyňou se vraceli zpět do carství temného. Otevřely se náhle nebesa, sjely zlaté kolesa, zlaté kolesa ohnivé. A na tom kočáru ohnivém sám Perun Hromovládce jel, hlavou se zlatými kučerami potřásal, po nebi blesky rozséval. I hleděl dolů na Zemi. Vidí on – Goryňa s Dubyňou a Usyňa jdou po cestičce.
- Kde jste byli? – zeptal se Perun-Hřmící.
- Byli jsme hosty na Ripějských horách u Mareny Svarogovny ve věžičce její vysoké. Pili-jedli, veselili jsme se, veselil se tam i tvůj syn Dažbog!
Tu zachmuřil se Hromovládce, rozjel se k Dažbogu k horám Ripějským:
- Mně nelíbí se, synu, že ty k Mareně chodíš! Neočarovala tě krása její? Po dobrém scházíš se s ní – po dobrém ty rozejdeš se s ní? Nestěžuj si potom na báťušku, nestěžuj si na matičku, ale stěžuj si, Dažbogu, na sebe samého!
Rozmrzel se Dažbog a zašel k Rosi. I zeptala se Dažboga matička:
- Co stalo se – pověz, dítě milé?
- Řeknu ti matičko pravdu, pravdoucí. Urazil mě můj otec Perun, mluvil jako bych já u Mareny sedával! Přitom jsem jen jednou zašel, u Mareny jen dobu krátkou poseděl.
- O tebe se Perun obává. Ta Marena je čarodějka hrozná! Nechoď k ní, Dažbogu, do světlé věžičky vysoké, nenechej se okouzlit ty krásou její!
Tu řekl Dažbog slovo ostré:
- Ty po rodu mi budeš matičkou a po řeči své jako macechou!
A vydal se on k věžičce vysoké k Marenušce:
- Strávím s ní noc temnou na její postýlce měkké, a po ránu vezmu si ji za ženu!
Tu se v Dažbogovi krev rozbouřila i srdéčko se mu v hrudi rozbušilo, a narovnal on ramena široká. I jel Dažbog syn Perunovič, přijížděl k věžičce vysoké. A do té věžičky vysoké Mareniny průchod není. Tu natáhl syn Peruna luk, napjal ho za tětivu hedvábnou a střelil střelu kalenou. Vyletěla střela pozlacená, do okýnka šikmého udeřila – prorazila okýnko šikmé a rozbila zrcadlo skleněné. Začal on bouchat-klepat na věžičku vysokou. Zakymácely se stěny její a rozletěly se dveře železné. I vešel syn Peruna k Marenušce. U Mareny – hostina převeselá. U Mareny host dlí z carství temného: sám Kostěj Nesmrtelný syn Vijevič.
I obrátil se k Dažbogu Kostěj Nesmrtelný:
- Proč ty jsi k nám, Dažbogu, do okna střílel? Prorazil tys okénko šikmé a rozbils zrcadlo skleněné!
Dažbogu nepříjemné to bylo – vytáhl šablenku ostrou, zamával s ní nad svou hlavou:
- Já tebe, Kostěji, na kousky rozsekám!
Tu Marena se smíchem povídala:
- Nelekej se, Kostěji, můj milý příteli! Jestli chceš, proměním Dažboga mocného v tura zlatorohého?
Tu vzala Marenuška číši a v té číši vodička chladná, čarovala ona nad číšečkou, vylila ona číšečku na Dažboga Tarcha Perunoviče. Náhle zmizel Dažbog ze světnice, místo něho objevil se Tur zlatorohý. Zlaté rohy u Tura, a kopýtka jeho stříbrná, na každém srsti pramínku po perličce. Přikázala tehdy Marenuška odehnat ho do pole čistého.

Tři dni se toulal Tur zlatorohý po vysokých horách, po dolinách. Spatřili ho pastýři, spatřili ho a pověděli o tom matičce.
Ros tehdy pastýřům odvětila:
- To není Tur zlatorohý, to je můj synek rodný Tarch Dažbog, Marenou očarovaný.
I prosila ona Peruna:
- Hromovládče, řekni Mareně, aby mi vrátila syna, proměnila mi v Tura Dažboga!
I zvolal Perun Hromovládce, zaburácel hrom v podnebesí:
- Aj ty, sestro Mareno! Proč ty jsi v Tura zlatorohého proměnila Dažboga dobrého? Odehnala jsi ho do pole čistého? Proměň ho nazpět, nebo jinak, sestro Mareno, pustím do tebe hromovou střelu!
I proměnila se Marena ve straku a zaletěla do pole čistého – tam, kde po poli tuři chodí, - devět turů obyčejných a desátý Tur zlatorohý. Tu usedla straka na pravý roh zlatorohého Tura Dažboga a začala se Turu Dažbogu vysmívat:
- Aj, vždyť ty jsi Dažbog – zlatorohý Tur! Neomrzelo tě to v čistém poli? Po polích se toulat, po horách se ploužit, po doubravách ospalých, po blatech houpavých? A nechceš ty se oženit se mnou? Ty uzavři se mnou smlouvu věčnou a vezmi si Marenu za ženu!
- Aj, vždyť ty jsi Marena Svarogovna! Proměň mě zpět, souhlasím se smlouvou věčnou!

I vzala znovu Marenuška číšku, naplnila ji pramenitou vodou, a vzala tři špetičky popela malinké z pece, ze syré země. Nasypala špetičky do číšky a pronášela nad ní kouzelná slova -
hodně podivná, velmi děsivá.
A z číšečky Tura postříkala. I kýchnul ten Tur třikrát – proměnil se znovu v Dažboga.
I přišli oni znovu k Ripějským horám ke Sarogu nebeskému do kovárny. Vykoval jim Svarog po zlatém věnci, a uspořádal Dažbog Tarch Perunovič s Marenou zanedlouho svadbičku.

Slétli se na svatbu veselou ptáci z celého světa bílého. Udeřili sebou ptáci o Matičku Zemi a proměnili se ptáci v bohy nebeské. Scházeli se, slétali se, blahopřáli oni Dažbogovi a Mareně.
A spletla jim Lelja lásky věneček, darovala Ros modrý šáteček, Lada dala hřebíneček: když šátkem mávneš – vznikne jezero, а když hřebínkem – vyroste temný les.
Začali se hosté bavit, jíst a pít, tancovat.
I tančila na svatbě Živa – a točila se ona všem k údivu:
pravou rukou máchla – zjevil se les a řeka, levou rukou máchla – letí ptáci z pod oblaka.
I tancovala na svatbě Marena – mávala i ona rukávy: pravou rukou máchla – zamrzla ledem řeka, levou rukou máchla – sníh se z mraků sype.
Povídá syn Peruna Marenušce:
- Zasypalo, zaválo cestičky nemůžu jimi projít k Marenušce. Prometu já cestičku – sám k milé projdu. Ustelu postel prachovou, obejmu Marenušku milou!
A pokračuje svatba nebeská!

 
PATNÁCTÉ KLUBKO

- Řekni, Gamajun, ptáku věštící, jak Kostěj Dažbogovi Marenu uloupil, jak Dažbog po Mareně pátral, jak zachránila Živa Dažboga!
- Ničeho neskryju, povím vše, co vím...

Když o svatbě dozvěděl se Kostěj Nesmrtelný, zapřáhl vůz ohnivý, sebral nesmrtelnou sílu svou, a přihnal se na Irij sad skryt tmou. To není temný mrak – to se přihnala síla Kostějova, zaplavila mlhou Zemi-matičku. Právě tou dobou ve světlém Iriji žádný z bohů nebyl – tam samoten pobýval jen mohutný Dažbog. Vypravil se do pole širého bít se s tou nesmrtelnou silou. Bil se s ní Dažbog tři dny a tři noci, a porazil tam sílu velikou, poté navrátil se zpět do ráje. Lehl si a usnul – a spal spánkem hlubokým, spravedlivým, o starostech žádných nevěda.
Tu přijel k vysoké věžičce sám Kostěj Nesmrtelný, syn Vijevič. Začal on Marenu přemlouvat, jako slavíček před ní cvrlikal, povídal Mareně-kukulence:
- Poleť, drahá kukulenko, do zlatého carství Kostějova! Tam si spletem, kukulenko, hnízdečko, a vystelem ho černým aksamitem a ozdobíme čistým zlatem!
Mluvil Nesmrtelný k Marenušce:
- Já se o tebe, Marenuško, ucházel, ty jsi měla být jen mou!
Vezmi si Kostěje za muže! Moje matička je Matka Syrá Země a můj otec-báťuška Vij vládce podzemní, syn velkého Hada Černého! A Dažbog – nemanželský syn Peruna od Rosi, pouhé rusalky! Pouze se mnou budeš carevnou, s Dažbogem jen vládkyní přístavu!
I zamyslela se Marena:
- Proč bych měla slouti vládkyní přístavu? Raději budu s Kostějem carevnou!
A vzala si Kostěje za manžela. A Dažbog stále spí spánkem tvrdým, spravedlivým o svém soužení nevěda, že měl mladou ženu a ta že mu odešla s Kostějem Nesmrtelným.
Uletěli Marena s Kostějem – probudil se Dažbog syn Perunovič.
Tehdy vrátili se do sadu bohové věční, i zeptal se jich udatný Dažbog:
- Řekněte mi, kde je moje žena? Kam se ukryla moje Marenuška?
Odpověděl Dažbogu veliký Perun:
- Slyšel jsem od Svaroga nebeského, že Marenuška se vdala opět – vzala si cara Kostěje Nesmrtelného.
Na to mocný bůh Dažbog odpověděl:
- Musíme se vydat za ukradenou!
Jemu Perun odpověděl:
- Čest je-li či chvála pro mě za cizí ženou se honit? Ty jeď si sám za ženou ukradenou. Na nic se jich, Dažbogu, nevyptávej, když zastihneš je v širém poli, usekni hlavu Kostějovi!

I vyrazil Dažbog sám za ženou ukradenou. Když Marena Dažboga uviděla – nalila vína číši a cestičku mu zastoupila. Když uviděl Marenu mohutný kůň, zůstal stát na cestě jako přikovaný. Začal koně švihat udatný Dažbog, kůň však neposlouchá, nejede vpřed.
Vtom zvolala Marena k Dažbogovi:
- Světlo mé jasné, Tarchu, synu Perunův! Mne z přinucení veze Nesmrtelný! Vypij číši vína zeleného, zapij veliký stesk a zlost!
Vypil vína číši Dažbog – zachtělo se mu více, nalil si ještě – po druhé již hoří. I opil se Dažbog do bezvědomí a upadl na Matičku Zemi.
- Veliká je síla Chmelu mocného! – zasmála se Marena hrozná a pravila Kostějovi:
- Kostěji Nesmrtelný, usekni hlavu nerozumnému Tarchu Perunoviči!
Odpověděl Nesmrtelný Marenušce:
- Když mě Dažbog z jeskyně vysvobodil, já jemu slíbil tři provinění
prominout. Toto bude první prominutí.
Tak Marena Dažboga zvedla a vhodila ho do studny hluboké, do té, co vedla do podzemního carství. I spadl Dažbog do carství temného.

Probudil se v propadlině veliký bůh, hbitě vstal a zahvízdal svistem bohatýrským. Přiběhl k propadlině mohutný kůň, poklekl a svůj dlouhý chvost spustil do propadliny. Pevně se chytil Dažbog chvostu, a vylezl zpět na Zemi Syrou. I vyskočil tam svižně na koně bystrého, a znovu se vydal na cestu.

- * -

A znovu stojí na cestě Marena. Když uviděl Marenu mohutný kůň - zůstal stát na cestě jako přikovaný. Začal koně švihat udatný Dažbog, kůň však neposlouchá, nejede vpřed.
Znovu zvolala Marena k Dažbogovi:
- Jestliže kůň nejede, znamená to, že je unavený. Dej koni odpočinout, a sám si oddechni. Slez z koně Dažbogu, a zažeň únavu, vypij číši vína zeleného. Jako den letní nemůže bez slunéčka, tak ani já nemohu bez tebe, světlo mé, nemohu jíst, nemohu spát!
Vypil vína číši Dažbog – zachtělo se mu více, nalil si ještě – po druhé již hoří. I opil se Dažbog do bezvědomí a upadl na Matičku Zemi.
- Veliká je síla Chmelu mocného! – zasmála se Marena hrozná a pravila Kostějovi:
- Kostěji Nesmrtelný, usekni hlavu nerozumnému Tarchu Perunoviči!
Odpověděl Nesmrtelný Marenušce:
- Jednou mě Dažbog z jeskyně vysvobodil, já jemu slíbil tři provinění prominout. Toto bude druhé prominutí.
Marena tedy Dažboga zvedla a hodila si ho přes rameno a jak ho tam házela, povídala:
- Tam, kde byl udatný dobrý mládenec – tam staň horoucí bílý kamínek.
První rok projde – ty na Zemi lež, druhý rok projde – ty na Zemi lež,
třetí rok projde – ty skrz Zemi projdi, do podzemního carství se vrhni!

Tehdy kůň Dažboga nešťastného doběhl sám k Ripějským horám, a začal běhat po sadu Iriji.
I spatřil koně Perun Hromovládce:
- Co to, nevidím syna rodného, nevidím Dažboga mohutného, rád bych věděl či nestalo se něco nepěkného!
Pak Perun Hromovládce koně osedlal a vyjel do pole širého. Projel lesy temnými, projel poli Saračinskými a dojel ke kameni horoucímu. Tam ten kámen horoucí obracel a převaloval -
- a k tomu povídal:
- Tam, kde byl bílý horoucí kamínek – na tom místě staň dobrý mládenec - mladý Dažbog syn Perunovič. Staň se ty kameni lehčí lehkého!
Pak Perun bral ten kamínek, přes rameno ho přehazoval. Tam, kde byl bílý horoucí kamínek – tam náhle stanul udatný dobrý mládenec.
I řekl tehdy Dažbog Perunovi:
- Musíme se vydat za ukradenou!
Odpověděl mu na to Perun:
- Čest je-li či chvála pro mě za cizí ženou se honit? Ty jeď si sám za ženou svou ukradenou. Na nic se jich, Dažbogu, nevyptávej, když zastihneš je v širém poli, usekni hlavu Kostějovi!
Tu vyskočil Dažbog na koně udatného a vydal se do pole širého.

To se jen tak sama tráva kavyl v čistém poli nekývá – tam se dobrý mládenec potlouká, mladý Dažbog syn Perunovič. Dojel k říčce Smorodině, přiklonil se k bystré říčce, a zvolal hlasem mocným:
- Kdo je zde na řece převozníkem? Převezte mě na tu stranu! Přijměte mě, hospodáři – Velesi s Burjou Jagou Vijevnou! Nakrmte mě bílým chlebem, napojte mne vínem medovým!
Odpovídají jemu hospodáři:
- U nás v temném carství – hořké je žití. U nás chleba bílého k jídlu není, ani pití medového. Jsou tu jen shnilé trámy a voda kalná!
Řekl Dažbog syn Perunovič:
- Převezte mě na tu stranu! Převezte mě, doprovoďte k horoucímu kameni Alatýru k paláci Kostěje Nesmrtelného! Převez, Velesi, přes říčku Smorodinu Tarcha syna Perunova, a dej
Dažbogu klubíčko:
- Dažbogu, jdi za klubíčkem – přivede tě klubíčko ke Kostějovi!
Jel Dažbog za klubíčkem, až dojel do carství temného, hory se tam o oblaka opírají a čertog mezi černými skalami stojí – to je palác Kostěje Nesmrtelného. Palác má vrata železná, rudou krví natřená, a rukama lidskýma podepřená. Stěny paláce jsou z kostí lidských, kolem síní stojí s lebkami val.

Uviděla ho Marena, ke Kostějovi promluvila:
- Nezabil jsi Dažboga dobrého a on nás opět svou návtěvou poctil!
Přišla ona blizoučko, klaněla se Dažbogu nizoučko:
- Světlo mé jasné, Tarchu synu Peruna! Mne násilím odvezl Nesmrtelný! Jako letní den nemůže bez sluníčka, tak já nemohu bez tebe, světlo mé, nemohu jíst, nemohu spát! Vypij číši vína zeleného, zapij veliký stesk a zlost!
Vypil vína číši Dažbog – zachtělo se mu více, nalil si ještě – po druhé již hoří. I opil se Dažbog do bezvědomí a upadl na Matičku Zemi.
- Veliká je síla Chmelu mocného! – zasmála se Marena hrozná a pravila Kostějovi:
- Kostěji Nesmrtelný, usekni hlavu nerozumnému Tarchu Perunoviči!
Odpověděl Nesmrtelný Marenušce:
- Když mě Dažbog z jeskyně vysvobodil, já jemu slíbil tři provinění prominout. To bude prominutí poslední. Pokud se ještě jednou setkáme v boji, neodjede ode mne udatný Dažbog! Useknu mu jeho bujnou hlavu!
Sešla tedy Marenuška do kovárny a ukovala pět železných hřebů, vzala Dažboga kolem hrudi a zanesla ke skalám Kavkazkým. A přikovala ke skalám boha. Zatloukla do nohy železný hřeb, i do druhé zatloukla druhý, do rukou bílých zatloukla po hřebu, а poslední hřeb - ztratila. I udeřila těžkým kladivem boha světlého do líčka bílého – zalil se krví horoucí.

- * -

Měla Marena Svarogovna sestru rodnou Živu-Labuť. Povídá ona Svarogovi:
- Dej svolení a požehnání, proletět se chci po tichých zátokách, proletět, projít se jako labuť bílá! Doletět do carství temného, navštívit sestru rodnou!
Dal svolení Svarog Živě-Labuti. Doletěla Živa ke Kavkazkým horám, navštívila sestru rodnou. Změnila se v Labuť bílou, procházela se, polétávala po horách – a uviděla boha přikovaného, mladého Tarcha Perunoviče.
I řekla jemu Labuť bílá:
- Mladý Dažbogu synu Perunoviči! Vezmeš si mě za ženu? Zachráním tě od sestry své, od Mareny – marné Smrti!
I řekl Dažbog syn Perunovič:
- Vezmu si tě za ženu, Labutěnko, Živo – dcero Svaroga nebeského!
A tehdy Svarogovna jako Labuť zaletěla do nebeské kovárny, brala kleště železné, odtrhávala kleštěmi železnými od skály Dažboga mohutného. Odnesla Dažboga Labutěnka daleko z temného carství k Ripějským horám do světlého sadu Irije. Oživila Dažboga živou vodou a léčila rány krvavé.

 

 

ŠESTNÁCTÉ KLUBKO

- Řekni nám, Gamajun, ptáku věštící, o Smrti Kostěje Nesmrtelného, pověz o Velké potopě nám!
- Ničeho neskryju, povím vše, co vím...

Řekla Živa Dažbogovi:
- Nenajdeš Smrt Kostějovu – on se s Marenou-Smrtí přátelí. A v boji mu Smrt není psána, vždyť Kostěj – to je bůh Nesmrtelný!
Na to jí Dažbog syn Peruna odpověděl:
- Nemohla tak Makoš svázat, Rod nemohl dopustit! Vše zrozené Smrt má! To znamená – i Kostěj ji má!
A zeptal se Dažbog Makoš-matičky:
- Kde se nachází Smrt Kostějova? Pomoz mi, matičko Makoš!
Odpověděla Dažbogu Makoš:
- Daleko jeho Smrt ukryta, hluboko jeho Smrt pochována! Daleko na Bujaně-ostrově vyrostl dub do samého nebe, na tom dubu je truhlice kovaná, v truhle je ukryt zajíc, v zajíci kačena je skryta, a v té kačeně vejce. V tom vejci ty najdeš Kostějovu Smrt!

I vydal se Dažbog k moři modravému. Vidí – po nebi letí Jasný Sokol
- to je Semargl-Oheň syn Svarožič:
- Pomohu ti, dobrý bohu Dažbogu!
Vidí – krouží po nebi Orel – to je Perun Hromovládce Svaroga syn:
- Spolehni se na mne, mohutný bohu!
Vidí v poli Dažbog Vlka šedého – to je Ohnivý Volch Hada Indrika syn:
- Nezapomeň na mne, Tarchu Perunoviči!
Tak došel Dažbog k moři modravému:
- Jak se jen přeplavím k ostrovu?
Rozvlnilo se moře modravé a vyšel z moře Poddonný Had. Lehl si ten Had napříč moře modravého:
- Přejdi po mě, světlý bohu Dažbogu!
I přejel po Hadovi Peruna syn – dojel k Bujanu-ostrovu. Vidí  - na ostrově dub stojí, o nebe se korunou opírá. A visí vysoko na větvích jeho truhlice se Smrtí Kostějovou.
- Jak bych měl dostat tu truhlici z větví?
Tu přiletěl Perun Hromovládce a udeřil do dubu hromovou střelou - zatřáslo se tehdy podnebesí, rozštěpil se dub na kousky, a spadla truhlice dolů z jeho větví. A truhlice kovaná se otevřela, a z ní vyskočil Zajíc bystrý.
- Jak bych měl dohonit šedého Zajíce?
Tu objevil se Volch – Had mohutný, Vlk, rozběhl se za Zajíčkem šedým a dohnal Zajíce. Vlk, roztrhal ho, i prchla ze Zajíčka Kačenka.
- Jak bych měl chytit Kačenku?
Tu přiletěl Raroh - Oheň-Semargl, roztrhal Semargl šedou Kačenku. I vypadlo ze šedé Kačenky Zlaté Vejce do moře modravého.
- Jak bych měl to Zlaté Vejce vylovit?
Tu se zvedl z moře Poddonný Had a přinesl Dažbogu Perunoviči to Vejce se Smrtí Kostějovou.

- * -

I odjel Gažbog do carství temného. Dojel k síním Kostějovým.
Uviděla ho Marena, nalévala pití chmelného:
- Světlo mé jasné, Tarchu synu Perunův! Jako letní den nemůže bez sluníčka, tak i já nemohu bez tebe, světlo mé, nemohu jíst, nemohu spát! Vypij číši vína zeleného, zapij veliký žal a zlost!
Tu natáhl Dažbog ruku pravou a bral si její číši hořkou. Vtom přihnala se Labuť Bílá – Živa dcera Svaroga nebeského a strčila do číše hořké – odletěla číše předaleko. Vtom vzpamatoval se světlý bůh Dažbog. Vytasil Dažbog šavli ostrou a odsekl hlavu Marenušce. Vtom klesl sokol Raroh-Oheň z nebes a sežehl její tělo bílé. Rozhořel se oheň plamenem! Rozhořel se na polovině světa bílého!
I řekl Dažbog Tarch Perunovič:
- Přijměte oběť, nebeští bohové! Přijměte Marenu Svarogovnu!
Vyndal tehdy Dažbog Zlaté vejce – a Kostěji Vejce ukázal.
Tu Kostěj vzkřikl na boha světlého:
- Nedotýkej se, Dažbogu, Zlatého Vejce! To Vejce se objevilo při zrození světa! Nemá Matku ani Otce! O zrození Vejce nikdo nepoví! Pouze Rod to tajemství zná!
I promluvil ke Kostěji veliký Dažbog:
- V tom Vejci je Smrt tvá náhlá!
A rozbil Dažbog Zlaté Vejce – a upadl Kostěj Vije hrozného syn.

- * -

Když Dažbog rozbil Zlaté Vejce – zazněl hlas Roda nebeského:
- Z Vejce vznikne Veliký Oheň! Nastane Konec Světla Bílého! Zvednou se Vody Veliké!
Přišel čas očistit Zemi! Rozestup se na všechny strany, Matko Země! Hněv přichází!
Ozářil Semargl carství temné, popálil Oheň síly temné. A tehdy utekli k Ripějským horám všichni z carství Semarglem spáleného. Zanechávaje cestu černou šel Semargl-Oheň po Zemi Syré, rozběhl se na všechny strany. Za ním letěl Stribog z pod oblaku, rozfoukávaje veliký plamen! Řval a vyl jak mohutné zvíře, probíhaje korunami stromů!
A přišly, přilezly k Ripějským horám síly hrozné, síly temné. Veles se přihnal, Vij – podzemní kníže, Had – Poddonný Car, mocný Svjatogor, a za nimi – Goryni Vijeviči. Rozestoupila se tehdy Matka Syrá Země, a zvedl se z pekla sám Černý Had, přiletěl Černý Had k Ripějským horám, k samému sadu Iriji světlému! Matka Země se otřásala dupotem, zamračilo se Slunce Krásné, dolů na Zem hvězdy popadaly a pobledl na nebi Měsíc.
Tu uslyšel Svarog nebeský, že k ráji se přiblížila síluška a sezval do Irije-sadu nesmrtelné bohy. I sešli se bozi nesmrtelní, a zasedli na trůny v horách Ripějských. Hodovali ve světlém Iriji a potom jim řekl Svarog bůh nebeský:
- To není prudká povodeň to síly NAVI se k sadu blíží! Povstaňte všichni na obranu Irije!
Tu zatroubily tuří rohy: na obranu Irije světlého, na obranu stromu života se zlatými kouzelnými jablky povstali všichni bohové nesmrtelní.
Vyšel bůh Semargl ve vichru plamenném, vyjel ve voze ohnivém bůh Perun, metaje blesky. Vlkem mocným ze sadu vyskočil Volch syn Hada. Dažbog Perunovič na koni do pole vyjel.
Vyšla i Diva hrozná, zlaté vypouštěla střely. Sebralo se nebeské vojsko!
Když se shromažďovali bozi hrozní – otřásala se Země dusotem, z jezer se voda rozlévala.
A sešly se v čistém poli hruď na hruď dvě hrozné sílečky.
Bily se, zápasily tři dni a tři noci. Bil Svarog Hada Černého kladivem, bůh Semargl spaloval Vije temného а Svarožič Perun bil se s Velesem, Volch syn Hada zápasil s carem Poddonným, Diva se bila s Burjou-Jagou.
Řinula se tu krev horoucí, pára se linula pod oblaky, a spustily se krvavé říčky. Veles bujný Zemi rozkolébal, probudil se pod ní mocný Juša-Had. Matka Syrá Země se rozkolébala, rozvlnilo se moře modravé. Vzkřikl Veles mohutný a Svjatogor povalil sloup podpírající nebe
a smíchal Zemi Matičku s Nebem.
A zvedly se Vody Veliké!
Když uviděli vody mnohé nelítostné, polekali se mocní bohové, utekli do hor strmých. Utekli Goryni Vijeviči, utekl i veliký Veles, utekl i Vij podzemní kníže syn velikého Hada Černého. Jak oni na hory stoupali – měnili se v kameny horoucí.
Zaplňovaly se vodou hluboké lesy, rozlévaly se řeky široké, zvířata táhla k výšinám. Krutost v krotkost se proměnila, strach silný ji zkrotil. Lev s ovcí stáli vedle sebe na vrcholcích hor.
Stoupali na hory lidé, běžely tam i zvířata. Lidé se dolů se strachem dívali, jak zemi náhle vidět není – vše pokryla voda...
Všechny kopce voda skryla, smrti hořké tam poddával se zvířecí rod. Křik veliký všichni pozvedali, vzhůru hlas i ducha vypouštěli – v ten zlý čas. Ptáci do modravého nebe vzlétli, z posledních sil v něm létaje - bez úspěchu! Ptáci padali do hučících vod, všichni tonuli, všechny skryly vlny - té vody!..

Bozi se skryli ve veliké arše, vzav s sebou ptáky i zvířata, semena všech pozemských rostlin.
Rod tehdy zlatou Štikou táhl archu za sebou, a doplul k hřbetům Ripějským, a doplul k nebeskému sadu. A archa se tam zastavila, k strmému břehu přirazila.
I prošly tři těžké roky.
A tehdy Svarog spolu s Ladou sebou zvedli nebeskou klenbu, a Dažbog rozehnal mraky temné. Vytahovat začali bohové Zemi – a tvář Země se ukázala, a voda se pod Zem skryla.
Nad zelenou Zemí létá sám Perun-Orel s Divou-Labutí, Alkonost-bůh Chors, Rarog – bůh Semargl, Finist Sokol - Volch, pták Matka naše (Sva). Provolali bohové Rodu slávu – a sešli na Matičku Zemi.

 

SEDMNÁCTÉ KLUBKO

- Řekni, Gamajun, ptáku věštící, o zrození ruského rodu, o zákonech, Svarogem daným!
- Ničeho neskryju, povím vše, co vím...

Když zakončil se první svět – byly smyty všechny hříchy ze Země Syré, oživili svět jasný bůh Dažbog s lehkokřídlou Živou-Labutí. Zasadili oni – temné lesy, osídlili oni modravá moře. Do nebes vypustili – hejno prvních ptáků, а sveřepá zvířata do temných lesů, a do moří velryby a do blat hady.
Upevnil Dažbog v tom světě - PRAV, oddělil Dažbog JAV od NAVI. Stal se on bohem PRAVI a JAVI.
Přijali Dažbog s Živou-Labutí zlaté věnce Svarogovy, a uspořádali svatbu veselou. A na svatbu Dažboga dobrého sebrali se nebeští bohové.
A zeptali se nevěstinky:
- Na čem jsi přijela, Živo milá?
- Na žerdičce, na brázdičce, na ovesném klásku, na pšeničném pirožku!
A točila se Živa Svarogovna: pravou rukou máchne – povstane les a řeka, levou rukou – letí ptáci pod oblaka.
- Začnu-li sad zelený, vyjdu-li v sad zelený. Daleko-li pohlédnu - hory tam vysoké, jezera tam hluboké!
Na strmé hoře vyrostl vysoký dub. A dub ten má kořeny železné, jeho větvičky – všechny křišťálové, jeho žaludy - pozlacené, no a makovice – celá perlová. Na větvích jeho ptáci písně pějí, v jeho středu – včely hnízda vijí. Když pod tím vysokým dubem Živa s Dažbogem sedí, Živa a Dažbog sedí - rozmlouvají:
- Ach, co je to za sádek, tak zeleňounký! Ach, co je to za květy, tak lazurové! Ach, co za milý, co za laskavý!

A měli Živa Svarogovna s mladým Dažbogem Perunovičem brzo děti:
kníže Kisek, otec Orej. A otec Orej zrodil syny – Kije, Ščeka a Choriva mladšího.
Jich napájela Zemun mlékem svým, kolébku houpal bůh větrů Stribog, Semargl je ohříval, Chors jim svět ozařoval.
Objevili se u nich i vnuci, a potom i pravnuci – to jsou potomci Dažboga a Živy a Rosi – rusalky překrásné, to je národ veliký a slavný, plémě to podle jména - Rus.

- * -

Ve svatém sadu, ve světlém Iriji, tři léta po Potopě Veliké z nebe padaly kleště ohnivé – před dobrým Tarchem-Dažbogem, před rodnými jeho syny. Dostal ty kleště Svarogovy Praotec Orej – začal Orej železo kovat. Ukázal tehdy předku Orejovi jak kovat meče Hromovládce Perun.
- Hle meče pro vás a střely mocné! – tak řekl jemu Hromovládce.
- Zvítězíme s těmito zbraněmi nad všemi nepřáteli Rusi!
Uchvácen byl tehdy Praotec Orej hroznou silou kování Perunova.
Ve svatém sadu, ve světlém Iriji, tři léta po Potopě Veliké zlaté předměty padaly – pluh se sekyrou a číše hluboká. Přišel k těm předmětům veliký Kij, zvedl Kij zlatý, z nebe spadlý pluh, začal pluhem zemi rozorávat. Přišel k těm předmětům přemoudrý Šček – zvedl on číši hlubokou, naléval on do číše surju chmelnou, přinášel on žertvy velkým bohům. Vzal sekeru mohutný Choriv – stal se vojínem hrozným a knížetem velikým.

- * -

Ve svatém sadu, ve světlém Iriji, tři léta po Potopě Veliké spadl z klenby nebeské kámen. Padal on před dobrým Dažbogem, před rodnými jeho syny. Byl ten kámen malý a docela studený, a byla na Zemi tma veliká. A nemohl ten kámen nikdo poznat, a nemohl ho nikdo ze Země zvednout.
Scházeli se, sjížděli se k tomu kameni carové a careviči, také i králové a králevici, scházeli se volchvové přemoudří. Scházeli se, sjížděli se, kolem něho v řadách rozsadili se, a tři dni a tři noci bohy oslavovali. I rozpadl se kámen na dvě poloviny – uvnitř kamene byl nápis nalezen.
Kdo ho vysekal? Kij – velký kníže? Šček – přemoudrý volchv? Choriv – vojín-kníže? Praotec Orej? Nebo Tarch Dažbog? Vysekal ta slova do kamene Svarog – on je poznal od Roda nebeského.
Řekl nebeský Bůh:

"Děti vy Moje! Vězte, Země prochází kolem Slunce, ale Moje slova neprojdou kolem vás!
A o starých časech, lidé, pomněte! O Velké Potopě, která zničila lidi, o pádu ohně na matičku Zemi! Vězte, budou poslední roky – roky těžké a strašné! Brzy bude konec světa bílého! Otočí se svaroží kruh! Bude den poslední! A Slunce potemní! A Orel – krásu světla nebeského nedá vám v útěchu! A sestoupí na Zem Svarožiči a užasnou lidské duše! Ničení přijde od Roda! A zeslábne ruka každého, a smíchají se děti a starci, a jejich tváře promění plamen.
Vzbouří se proudy mořské, které se prohánějí po celé širé zemi. I povstane Duch proti Síle – a Stribog uklidní moře. Veles otevře dveře do Irije. Ale pouze spravedlivý světlo obdrží! A Svarog pouze jeho propustí!
Děti Roda nebeského! Rodiči! Znejte, lidé, zákony Mé! Poučení slov Mých poslouchejte!
Jste potomci Svaroga - svarožiči! Jste potomci Peruna, rusalky Rosi! Lidé ruští, rusiči, poslouchejte!
Važte si druh druha, syn – matku a otce, muž se ženou žijte ve shodě. Na jedinou ženu je třeba se muži omezit – neboť jinak spásy nepozná! Prchejte od Křivdy a následujte Pravdu, ctěte rod svůj a Roda nebeského. Svěťte vy tři dny v týdnu - středu, pátek a neděli. Svěťte velké svátky.
Ve středu Veles s Burjou Jagou probírali, jak mají přivítat Dažboga Perunoviče, když krávy hledal. Probírali ve středu Kostěj s Marenou, jak zabít Dažboga Perunoviče. Samotný Perun se setkal s Rosí v pátek, a zrodil se veliký a slavný Dažbog. Také v pátek byl přibit on Marenou a pověšen na skalách v Kavkazských horách. Také v pátek Makoš-matička předpověděla Dažbogu Velkou Potopu.
Proto všem lidem patří se postit každou středu, každý pátek.
V neděli (vzkříšení) Dažboga Živa-Labuť spasila, oživila vodou a sňala ze skály. A na křídlech svých labutích zvedla a odnesla do Irije-sadu k horám Ripějským.
Jestli někdo v neděli pracuje – nebude z toho mít užitek, ani náhodou, ani nadáním, ve zbylých šesti dnech nedojde újmy. Den sedmý lidem, skotu i nevolníkům – k odpočinku dán, k oddechu tělesnému. Druh k druhu choďte, druha, družku milujte, bude vám veselo a pěkně,
bohům písně pějte.
Držte velký půst, na počest upálení Mareny a k slávě Živy. Chraňte se lidé v ten čas od Křivdy, chraňte se neúprosně jedení vnitřností, střeste ruce od krádeže, od nadávek ústa. Ctěte vejce na počest vejce Kostějova, které rozbil Dažbog náš, přivolav tím Potopu.
Pokud nebudete přikázání poslouchat – otevřu nebeskou klenbu, a spustím horoucí kameny, a rozliju vroucí vodu! A rozliju z nebeské kovárny rozžhavené železo! Okem slunečním řeky a moře vysuším, i blata se poté rozhoří, praménky poté vyschnou! Vzplane pak Matka Syrá Země – od východu k samému západu, od jihu bude hořet až k severu. Vzplanou i hory i doly, vzplanou i lesy temné! A rozliju vodu nebeskou, a sešlu na Matičku Zemi Potopu, a vodou
Zemi omyju, jako skořápku vaječnou, jako pannu i mladou vdovu. Rozlijí se řeky, zahučí moře, a Potopa Velká skryje Matku Zem! Skloním se k Zemi – a nebude slyšet hořký vzlykot!
Uctívejte týden velikonoční (strastný týden) – jako strádal Dažbog od přikování do spasení Labutí-Živou, tak i vy strádejte pokorně. A nepijte nápoje chmelné, nemluvte slova urážlivá!
Z těch urážlivých slov Lada-matička na Ripějských horách se znepokojí, zalepí se krví ústa její. Kdyby nebylo Ladušky - vaši zastánkyně, dávno bych lidi vyhubil!
Veselte se:
- Zachráněn je světlý bůh Dažbog! Jde k nám Vesna, Živa-matička! Když nebudete poslušni přikázání – stvořím vám měděné Nebe, stvořím železnou Zemi. A z měděného Nebe vás rosou nepoctím, a plody Zemské nedaruji! Umučím všechny hladem na Zemi, vyschnou všechny vaše studny, a vaše zásoby se ztenčí. Zahubím nevolníky i dobytek, a nebude moci
vůl nosit své jařmo! A nedám vám déšť, a nedám vám teplo. A nebude na Zemi tráva, na stromech nebude kůra. Nebudou ptáci létat ve vzduchu, nebude se zvěř toulat po lesích. Zpustne tehdy Matka Syrá Země!
Uctívejte svátek Kupaly. Vzpomínejte na vítězství Perunovo, jak Perun zvítězil nad zvířetem Skiperem, jak sestrám svým on svobodu dal, jak očistil je ve vodách Irije.
Uctívejte také Perunův den. Když Perun ve čtvrtek Divu o ruku požádal, jak Perun nad carem Mořským zvítězil a z nebes svrhnul bujného Velesa, připomínejte si i svatbu Perunovu!
Děti, vy moje! Jestli si celý zákon neoblíbíte, nebo nebudete slavit svátky a postit se během postní doby nebudete, spustím na vás hromy a blesky, hlad a krupobití, a tmu neprůhlednou!
Po žních vzpomínejte na skon (nanebevzetí) Zlatogorky, uctívejte den Volcha syna Hada Indrika, Jasného Sokola. Uctívejte den Makoši-matičky, přesvaté a velké matky.
Uctívejte i den Dažboga – připomínejte si jeho ženitbu, jak se ženil s Marenou, jak ukradl Marenu zákeřný Kostěj.
Děti, vy moje! Zrozenci Dažboga a Roda! Kosti vaše vzaty z tvrdého kamene, tělo ze Syré Země Matičky, krev rudá z Černého moře, a váš dech z větru. Vaše oči vzaty ze Slunce, vaše mysl – z oblaků vzata. Jak po modrém nebi proplouvají mraky, tak i vámi procházejí lehké myšlenky, a za dobrými myšlenkami – následují zlé.
Vaše první matka – Lada-Matička, matka nebeská, bohorodička, а druhá matka – Matka Syrá Země. Třetí matka – ta co se trápila při porodu.
Jestli si vás matička Lada neoblíbí, nic se na Zemi Syré neurodí, ani skot ani drůbež ani stromy. Nebude tehdy moci člověk na Zemi žít! Jestli matička Lada pomůže, pak vás Země odmění, a nakrmí vás, různá živá stvoření se zrodí, skot i drůbež a veškeré stromy. Tehdy bude moci člověk žít!
Děti, vy mé! Jestli vy si Mé zákony neoblíbíte, a nebudete slavit svátky, a postit se během postních dnů nebudete, dopustím na vás krupobití, dopustím i mrazy nelítostné, a Syré Země třesení, a oheň spalující, a veliký mor na lidi, skot i drůbež vaši. Vypustím sveřepou zvěř na vás a příšery z carství pekelného! A přijdou od Černého moře zvířata strašná, zvířata krutá, srst jejich až na Syrou Zem, a na tlapách drápy ostré. Sežerou ony vaše stáda, všechny voly i krávy, co se pasou v horách!
Jestli neodejdete od Křivdy – dopustím na vás velké tresty, a válku zvedne car na cara, a povstane otec proti synovi, proti otci syn, i bratr proti bratru, a soused půjde na souseda – a začne se krveprolití.
Neveselý začne čas, a zvedne se pták Urážka, vkročí jako panna na matičku Zemi, labutími křídly máchne a zažene roky hojnosti. Začnete kovat hlušinu, a o malém mluvit – velké!
A říkat: co je moje, to je moje!
A přijdou jazykové nepravdiví a prolijí vaši krev za lež a bezpráví. Já na vás pustím hejno černých ptáků, kteří mají zobáky železné, a začnou ti ptáci létat a klovat. Nikam se před těmi ptáky neskryjete! Pospíšíte na mohyly – k zesnulým rodičům svým, a budete je žádat,
aby vás vpustili – vás nevpustí k sobě zesnulí!
Kdo tomuto poselství nevěří, ten kdo řekne, že text je lživý, ten obdrží věčnou muku, a na konci života – smrt hroznou a ne v Iriji život šťastný.
Děti, vy Moje! Kdo si všechny tyto zákony oblíbí, bude Roda nebeského slavit, začne objasňovat a vysvětlovat slova Má – od toho odejdou všechna trápení – on je dědicem Irije nebeského!
Věřte v Roda, ve Svaroga, a tři tváře jeho – Peruna, Dažboga, Striboga!
Zapalujte oheň Semargla!
Nyní a vždy, na věky věků."

 

překlad z ruského originálu: Metelice