metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

19Pro/101

Lýdové

Lýdie (Asyrsky: Luddu; Řecky: Λυδία ; v němž je zjevný slovanský název pro lidské bytosti: lidé, ludia, ljúdi… Lýdie tedy ve slovanských jazycích má význam: prostor, který obývají lidé)

Lýdie je část západní Anatolie, která leží v Malé Asii, v dnešním Turecku. Centrem této oblasti bylo město Sardy (lýdsky Sfard, řecky Σάρδεις, staropersky Sparda, dnes Sart) obklopené údolím řeky Hermus. Na severu sousedila Lýdie s Mysií a Troadou a její hranice tam tvořila řeka Kaikus (dříve Astraeus, Seha pro Chetity), která pramení v pohoří Temnus. Nejsevernějším místem Lýdie byla posvátná hora Didymus zasvěcená bohyni Kuvavě (nebo Kubabě, řecky Cybele, fryžsky Matar Kubileya/Kubeleya – symbolizuje plodnou Zemi). Jižním sousedem byla Kárie od níž Lýdii dělila řeka Meander. Na severovýchodě sousedila Lýdie s Frýgií. Podle řeckých zdrojů bylo původní jméno Lýdského království  Maionia (nebo Meonia). Homér v Iliadě hovoří o obyvatelích Lýdie jako o Méonech (Μαίονες). Prý se tak nazývali podle svého prvního mýtického krále Manese. Homér nazývá jejich hlavní město ne Sardy, ale Hyde. Herodotus  ve své Historii dodává, že se "Meionové" později přejmenovali na Lýdy po svém králi Lýdovi (Λυδός), který byl synem Attisovým, který byl synem Manese, stále ještě v dobách mýtických, které předcházely nástupu Heraklidovské dynastie počátkem 12. stol.př.n.l. Podle informací Plínia staršího (Kapitoly o přírodě) žili stále ještě nějací Meónové v dobách historických na vysočině podél řeky Hermus, kde také existovalo město jménem Meónia. Jako historický státní útvar zahrnovala Lýdie v době své největší slávy (v 7. stol.př.n.l.) celou západní část Malé Asie a jejím hlavním městem byly Sardy. Do této velikosti Lýdie vyrostla po pádu Chetitské říše, ke kterému došlo kolem roku 1200 př.n.l. Lýdie začala získávat na významu ve 12. století př.n.l., tj. s koncem doby bronzové. Celou západní Anatolii zahrnovala Lýdie od 7. stol.př.n.l. až do roku 546 př.n.l. kdy byla ovládnuta Peršany.

Lýdská mytologie je v podstatě neznámá, zprávy o mýtických událostech v Lýdii se nám zachovaly pouze v řecké mytologii. V řeckých mýtech se uvádí, že původním domovem dvousečné (dvouhlavé) sekery (labrysu), která byla pravděpodobně mocenským symbolem vlády bohyně, byla Lýdie. Zlatonosná řeka Pactolus, která byla zdrojem příslovečného bohatství historického krále Kroisa, získala své zásoby zlata v době, kdy mýtický Frýžský král Midas zde ze sebe smyl své zlaté prokletí, které obdržel díky svému nepromyšlenému přání. Je známo, že tzv. tuská  flétna proslavená Etrusky není etruským vynálezem, ale její původ je v západní Anatolii konkrétně ve Frýgii, kde se nazývala aulos.

V době mýtické, tedy v době před trojskou válkou (v době bronzové) byla jihozápadní část Anatolie nazývána Arzava a její severní část Achchijava (Achchijá a možná se to vyslovovalo Ažžija– a podle tohoto názvu pak nesla celá oblast jméno Ažie nebo Asie -  Herodotos tvrdil, že tento název pochází z Lýdie). Nejstarší chetitské záznamy hovoří o Arzavě a sousední Kizvatně jako o Luvii, lidem tam žijícím říkali Lúité nebo Lúviové. Dalším územím v západní Anatolii, který patřil mezi Luvijské bylo území s názvem Lukka. To ovšem pravděpodobně leželo v severozápadní Anatolii v oblasti jižního pobřeží Marmarského moře. Někteří badatelé se domnívají, že chetitština měla pro luvijský jazyk výraz lukka. Zdá se tedy, že Lukka netvořila žádnou politickou jednotku, jednalo se o pojmenování pro oblast, v níž se hovořilo jazykem lukká, tedy luvijsky. Zdá se tedy, že luvijština byla jazykem, kterým se hovořilo v době bronzové v celé západní Anatolii. Hlavním městem Arzavy byla Zippasla (východně od Magnesie) a nebo Apasas (Abasa, možná je to Efesos). Severo-západní oblast Anatolie zvaná Viluša také patřila k Arzavě.

Ve 13. stol.př.n.l. patřilo údolí kolem řeky Hermus významnému království jménem Mirâ s hlavním městem Abasou (Ephesus). Jeho obyvatelé hovořili luvijsky. Ačkoliv byla Mirâ podrobena Chetity a zmizela ze psaných záznamů na počátku 12. stol.př.n.l., existuje významný vztah mezi královstvím Mirâ a Lýdií, protože hranice Lýdie byly víceméně identické a lýdský jazyk, který je známý ze zhruba 100 nápisů se podobá luvijskému. Je zajímavé, že navzdory řeckému vlivu, si zachovali svou lýdskou řeč příbuznou jazyku Chetitskému až do 1.stol.n.l., kdy jejich jazyk zanikl.

V západní Anatolii existovala v době před trojskou válkou významná kultura představovaná různě velkými a významnými městskými státy z nichž nejmocnější pravděpodobně byly Trója a Arzava. Severozápadní Anatolie byla velice bohatá na rudy a řada prehistorických měděných, olověných a zlatých dolů je dokladem, že se toto nerostné bohatství také využívalo. Tróada také skýtala prvotřídní zemědělskou půdu, množství dřeva a vysoké stavy lovné zvěře a poloha města na pobřeží u dnešních Dardanel svědčí o jejím významu jako důležitém obchodním středisku. Existence významné západoanatolské kultury doby bronzové je stále vedle kultury mykénské a minojské přehlížena, ale pokud si uděláte výlet do dnešního Turecka a navštívíte místa starověkých památek, kterých je tam vskutku požehnaně a potom pojedete do Řecka a provedete si srovnání budete překvapeni kdo z tohoto srovnání vyjde jako vítěz. Zároveň vás pak překvapí proč tak málo víme o západoanatolské kultuře, a bude vám divné, kde se všechny informace o této kdysi tak bohaté zemi ztratily.

Podle Herodota byl druhým synem Lýdského krále Attise a bratrem Lýdovým Tyrrhenus, který byl zakladatelem Etruské civilizace. Pokud je zpráva z 5.stol.př.n.l. řeckého historika Hérodota pravdivá a Etruskové přišli na území Itálie z Lýdie, pak bude jejich jazyk podobný jazyku etruskému. S tímto předpokladem jsem se pustila do překladů několika textů z nekropolí, které jsem objevila na stránkách Mela Copelanda . Nejprve jsem se snažila najít významy pro jednotlivá lýdská písmena, protože jsou poněkud odlišná od písmen užívaných Etrusky. A poté jsem provedla překlad několika textů z nekropolí, které zde uvádím.

Lydian skript – 9

První řádek je lýdský text, druhý řádek je řecký překlad:

Přepis lýdského textu do latinky:

nannas bakivaciz artimyč

Překlad lýdského textu:

Nannas (jméno) Bakchant (Bakchus-bůh úrody a plodnosti - hodnost) Artimyč (šiřitel slávy bohyně Artemidy) podobně v ruštině např.Lev Nikolajevič Tolstoj, Nikolajevič znamená šiřitel slávy svého otce Nikolaje

Lydian skript E

Brvščeš ii lščeš

(jako hora čníš když nehybně ležíš)

Orač lancěcač

(oráč lánů)

Vartracyč ězš tachš

(hlídač jejich plodů)

Maněs butovciz

(Manes (Meónes, jméno po praotci Lýdů) Butovic)

Bachynic chudzral

(Bakchynič (šiřitel slávy boha Bakcha-bůh úrody a plodnosti) přičinlivý)

A čilunc bar

(a čilý urozený pán)

Script F – Lydian text from necropolis

Ězt (z)mryvaal zariztrosč sbarval astrkoč

(Teď zemřel záře zdroj zbarvil nebesa)

Vščenžas vichš arěč kažarělkms izkos

(vkládaje v ně nevýslovný žhnoucí výraz)

Ašis dzilal zavš vratyč arsžščenzrs kaznol

(aby udělal opětovný návrat po vyměřené době)

Ksbčtačks atrdocč tabaač babačkoc

(v kolovém tanci podupává kouzelník)

Avkaš utamš (z)yvělmas varěltač sbatos

(avšak zhubil viditelné podvodník čistý)

Kotas chat dzělkžal chbisal iza ačac ym(z)šol

(chtěje by dílo žalu z očí jim sešlo.)

Zariztrosč zrkaztys katovaciz syčos

(Záře zdroj zrkastý (lesklý) připravuje ráno)

Latrosiz dzačmčal dziz cabtščenac atroky

(ptáček* zacvrlikal již uchvacuje děti)

Sbarlak artimyč lščeš chadzrcač astrkoč

(Sbarlaku Artimyči nehybně ležíš koukáš do nebes)

Bakiž ězt inac alaycč akzaakmč izkol

(však již je jinak zcela za okamžik krátký)

Vščenžakt ězšaš ibroc dziz bakorbil katobn

(vložen jsi do již měděné nádoby připravené)

Byk mryvaač bakmč ataš vissiz vaars nil kantrol

(být mrtvý bakmč** atašé zřejmý klam žádný vliv)

* opěvovatel boha

** nějaká hodnost úřední

Komentáře (1) Trackbacky (1)
  1. TAKTO SPRACOVENA HYSTORIE S OHLEDEM NA OKOLNOSTI
    DANEHO OBDOBY
    JE PŘINOSEM PRO DALŠI ANALIZU A BADANI.
    ROZBOR DĚJIN JE CESTA K BUDOUCNOSTI,
    VEM TO JAK VEM, JINE PRAVDY NENÍ.


Leave a comment