metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

2 – Formování Země

Vesmírné energie podle vůle a původní myšlenky boží touhy tvoří stále dál a dál širý vesmír plný tajemné krásy a neuvěřitelné rozmanitosti. Zároveň se každá z energií stále snaží v souladu s hudbou touhy a lásky do prostoru vtisknout svůj způsob hmotného projevu. Celý vesmír je protkán životem. Pulsuje v něm naděje plný zrod, různé projevy bytí i skonů. Na jednom místě se nová součást vesmíru rodí, jinde stará zaniká. Jaký vesmíru účel a cíl je tajemstvím samotného tvůrce.

Jaké mocné vesmírné síly daly vzniknout planetě Zemi? Jakými událostmi asi prošla, než dospěla ke své dnešní podobě? Člověk do minulosti vesmíru pouhým okem nedohlédne, bude to obtížné, i když bude mít lepší a výkonnější dalekohledy, může však ten tvůrčí proces procítit pozorováním současnosti, promyslet, představit si a v myšlenkách zkusit projít minulostí a cestou určitě něco zajímavého zahlédne. Tímto způsobem je možné si představit i určitou část procesu vytváření Země.

Když se podíváme na současný obraz planety Země zachycený satelitem z její oběžné dráhy, máme ji jako na dlani. Obraz zachycuje její souše i vodstvo. V mořích a oceánech jsou zřetelně vidět i podmořské hory, údolí a mohutné lávové výlevy a je možné pozorovat i tvary kontinentů a jejich části skryté pod vodami. Tento obraz Země ukáže pozornému pozorovateli velké množství znamení, která mu tiše šeptají „vzpomínáš?, jak staré pověsti povídaly o dějích dávno minulých, které tvarovaly její povrch?“ Tato znamení dokážou v mysli spouštět představy o tom jak krásná i krutá, klidná i divoká musela být její minulost. Její obraz nese mnoho stop po zápasech mezi ničivými a tvůrčími silami, po bojích o vládu nad planetou a jejím bohatstvím.

Život, který se na Zemi usadil, ji proměnil v zářící klenot, který je mezi ostatními planetami zázrakem plným nesmírného bohatství. Díky životu a působením silných vesmírných energií jsou na ní horniny, které vznikaly pod velkým tlakem a žárem v pevném objetí Země ze schránek a těl mohutnými silami zahubených živoků. Stejně vznikaly i nádherné drahé kameny, i všechny možné druhy kovových hornin, které jsou jen dalším stupněm na cestě zhutnění, vysušení a vypálení původních živých těl, jejich tekutin a schránek po náhlém, násilném a hromadném ukončení jejich života, jehož krása se vtiskla do krásy vzniklých krystalů.

Základem celého Zemského bohatství je voda, nasáklá energií živých bytostí a životními procesy vodních i suchozemských živoků. Je považována za boží semeno, neboť je schopna měnit svou strukturu podle informace, která do ni byla vložena. Předává ve formě energie tuto informaci okolí, a proto vše ovlivňuje. Dokáže posílit, když je plná tvůrčí a laskavé energie, ale i zničit, když nese energii nenávisti a zloby. Dává vznik i Zemskému jemnému plynnému obalu, který je celý tvořen vlhkým vydechováním i parami vzniklými při rozkladu těl živých bytostí. A půda, která dává živiny rostlinám, které jsou dále potravou mnoha živočichům, je vytvářena odumíráním rostlinných těl, činností a životními projevy drobných i mikroskopických půdních živočichů, kteří pracují na rozkladu těl uhynulých velkých živočichů.

Prostě vše je tu takové, jak to jen život dokáže vykouzlit svým koloběhem - zrodem, bytím i smrtí. Stěží lze najít v nejbližším okolí planetu s takovým bohatstvím. Stala se vesmírnou lodí plující temnými hlubinami vesmíru, ukotveným ostrovem vzdorující vlnám vesmírného moře, matkou i chůvou všemu co na ní žije, pro některé i nebeskou dojnou krávou, ale hlavně dárkyní obživy a ochránkyní života. Život ji využil ke svému projevu a svými projevy ji i utvářel a naopak i ona ovlivňovala život.

Dnešní uspořádání a tvar kontinentů, rozložení oceánů a moří mi napovídá, že Země byla kdysi mnohem větší planetou, než je teď. Na počátku své existence neměla samostatné kontinenty oddělené od sebe oceány tak jak tomu je v současné době. Nebyly na ní ani mohutné horské hřebeny, jako jsou dnes třeba Himaláje. Země měla souvislý povrch, nepřerušovaný mořskými prohlubněmi a nebyla členěna na kontinenty. Jen místy byl její souvislý povrch narušen vrcholky sopek. Ty sloužily jako komíny vypouštějící plyny z živých a žhavých hlubin Země. Tak jako když probublává horká hustá polévka v hrnci, občas potřebuje vypustit páru. Místy byla také poseta prohlubněmi, které vytvořila menší vesmírná tělesa, která se zatoulala do blízkosti Země a po dopadu na ní vytvořila krátery. To byl stav, kdy se na Zemi objevili první živoci.

Na Zemi se tehdy rozprostíralo plytké sladkovodní moře plné bujného rostlinstva a množství rozmanitých živočichů. Na souši se do výše tyčily mohutné stromovité byliny, které tvořily husté porosty. Na Zemi bylo teplo a vlhko, vzduch byl naplněn vodní párou a všemu životu se tady dařilo tak, že celá země byla pokryta bohatou rozmanitostí zelených rostlin. Podnebí bylo na celé Zemi velmi teplé, vlhké a všechen život i na pólech bujně rostl a prospíval. Na Zemi nebyla tehdy masožravá zvířata, protože rostlin bylo dostatečně mnoho, aby zajistily obživu všem.

Země byla tehdy přibližně dvakrát větší, než je dnes, vyzařovala více tepla ze svého nitra a pohybovala se na své dráze vesmírem mnohem rychleji než dnes. I živočichové, kteří tehdy žili na Zemi, byli na dnešní poměry vysocí a mohutní. Tito obrovští tvorové se bez problémů pohybovali po souši i brodili nehlubokými vodními plochami a živili se tou spoustou zelených rostlin, které rostly všude kolem. Z jejich rodu byli také létavci, kteří byli zároveň i dobrými plavci. A byla tu i další spousta různých a prapodivných druhů ryb a obojživelníků. Země byla tehdy zelenou vodní planetou a bylo to jaro Země. A jistě tady v té době žili i lidé. Byli zajisté rozumní a nežili jako divoká zvířata a věděli toho o životě mnohem více, než si současný člověk dokáže představit.

Toto bohaté, a šťavnaté období bylo jednoho neblahého dne ukončeno ničícími vesmírnými silami. Země tehdy byla součástí dvojhvězdného systému a otáčela se kolem obou svých sluncí. Z nejasných důvodů, asi šlo jako vždy o boj o nadvládu nad krásnou Zemí, došlo ke zničení jednoho ze sluncí a při této příležitosti došlo ke srážce Země s velkým vesmírným tělesem.

Ta srážka zničila téměř polovinu tehdejší Země a její úlomky se rozlétly do okolního vesmírného prostoru. Zároveň byla Země tímto nárazem odhozena ze své původní oběžné dráhy do míst, kam již nedopadaly paprsky druhého slunce. Země se vznášela v prostoru ozařována pouze světlem hvězd. Téměř veškerý život tehdy na Zemi pohasl, co nebylo zničeno ohněm, bylo posléze zničeno silně vzedmutou vlnou vodní hladiny. Tuto událost mohla na Zemi přežít s notnou dávkou štěstí pouze hrstka větších živočichů, kterým se podařilo ukrýt v hlubokých jeskyních nebo ve vodních tůních, ale většina života tehdy pohasla.

Z nitra Země se otevřenou ranou vyvalila žhavá láva, vzduch nad celou Zemí se naplnil horkem, prachem, kouřem a vodními parami. Obrovská přílivová vlna běžela po Zemi a brala s sebou všechno, na co cestou narazila. Obrovské množství rostlinné i živočišné hmoty bylo vláčeno vlnou, aby se nakonec po uklidnění usadilo v zemských prohlubních. Další vodní přívaly, když se vlna vracela na původní místo, je přikryly naplaveninami z rozdrcených, uvolněných hornin. Díky této hromadné smrti většiny života za jediný okamžik má Země mohutné podzemní sloje černého a hnědého uhlí, ropy a zemního plynu a bohaté vrstvy vápence. V té době vznikla také většina drahých kamenů.

Země tehdy naprosto změnila svou tvář. Otevřená rána se rychle zacelila zatuhnutím žhavé lávy vyhřezlé jako vnitřnosti z otevřeného nitra Země a svrchu ji pak zaplavila voda, která se slila v jeden obrovitý oceán. A voda oceánu se tenkrát stala velmi hořkou a slanou, díky tomu, že nasákla solemi obsaženými v horninách vyvřelých z nitra Země. Teď tomuto prostoru zacelené a zatopené velké jizvy Země říkáme Tichý oceán.

Po srážce se Země potácela těžce raněná a ztracená v hlubinách galaktického moře. Měla se svým uzdravováním spoustu práce, zahojit utržené rány, znovu najít ztracenou rovnováhu. Vlastními vnitřními tlaky vycentrovala opět zemské jádro, posunula zeměpisné póly a přitom se i několikrát překotila. Musela spustit mohutná zemětřesení, aby popraskala zemská kůra, aby bylo možno přeskupit nerovnoměrné rozložení vysoké kry souše na jedné straně a tenké vrstvy nově vzniklé kry nového oceánu na straně druhé. To vše se dělo proto, aby ustálila svůj rozkymácený pohyb a získala zpět svůj původní kulatý tvar. Ale ani v současné době není ještě původní dokonalou koulí, má stále tvar, který spíše připomíná bramboru než kouli. Zbylá část původně celistvé zemské kry tehdy na mnoha místech praskla a jednotlivé části se od sebe začaly vzdalovat. Posouvaly se po tekutém nitru Země tak, aby se zemská hmota opět dostala do rovnováhy a co nejdříve se zacelila rána po srážce.

Když tehdy jediná zemská kra začala praskat a jednotlivé části se počaly od sebe vzdalovat, z nitra Země pronikaly další výlevy žhavé lávy a opět začaly tvořit další tenkou mladou kůru nového mořského dna. Mezi vznikající kontinenty pronikala voda a začala vytvářet nové mořské zálivy a také oceány např. Atlantický. Nově odtržené kontinenty při svém posouvání začaly tvořit na svém okraji tlakem na tenčí podmořské kry, které se pod ně podsouvaly, pohoří. Pevninské kry dále praskaly, horniny se sesouvaly a docházelo k výlevům žhavé lávy a vzniku nových sopek v místech podsouvání zemských ker. Toto se počalo dít v době asi před 180 tisíci lety.

Zemský povrch se vysušil, většina vody stekla do moří a oceánů. Zůstaly mokřady, ze kterých vytékaly řeky a stékaly do údolí a dále do moří, tvořila se jezera a na vrchovinách říční prameny. Na Zemi však byla tma, neboť se Země potácela prostorem osvětlovaná pouze hvězdami mimo dosah slunečních paprsků a tehdy byla na Zemi doba ledová.

Dlouho plula prostorem ztracena v hlubinách galaktických vod dokud si ji opět nepovšimly tvořivé síly vesmíru. Tehdy ji nasměrovaly na cestu mezihvězdným prostorem až k novému slunci, kde sídlí dosud. A znovu začalo oživování Země. Protože se rozměry planety zmenšily a její pohyb se zpomalil, musely se zmenšit i rozměry rostlin a živočichů, kteří ji nově zabydleli a opět se na Zemi začali množit. Ovšem jejich velikost byla stále mnohem větší, než mají živočichové současní.

Země byla tehdy správně usazena na oběžné dráze kolem slunce a neodchylovala se, tak jako je tomu dnes, svou osou vlastního otáčení od kolmice k oběžné dráze kolem slunce. Proto byly oba póly bez ledu a slunce je ozařovalo ve dne i v noci. V oblasti pólů bylo celoročně příjemné podnebí odpovídající našemu současnému období přelomu jara a léta. Celá Země měla velmi teplé podnebí a chybělo na ní období pozdního podzimu, zimy a časného jara. Země se opět zazelenala a poskytovala výživu i útočiště mnoha různým projevům života a opět i novým lidem.

Země pak po mnoho tisíc let rozkvétala a všemu životu se dařilo. Ale v době před přibližně 20.000 lety byla znovu narušena a pozměněna její tvář jakoby po srážce s velkým vesmírným tělesem, které přiletělo odkudsi z hlubin vesmíru. K hypotetickému střetu se Zemí došlo v oblasti dnešního Atlantického oceánu poblíž pobřeží Severní Ameriky. Možná, že je to ona velká planeta se svými satelity a se zvláštním nepravidelným oběhem kolem slunce, které Sitchin říká Nibiru. A nebo to byl onen uměle vypěstovaný objekt zvaný Rudra, o kterém se zmiňují indické Vedy. Při své rychlé obrátce kolem slunce se dostává do takové vzdálenosti od Země, že na ní při velkém přiblížení způsobí svou přitažlivostí zemětřesení, vzdouvání moří a výbuchy sopek. K Zemi se prý vrací jednou za 3600 let. Úder zasáhl východní pobřeží Severní Ameriky a škody způsobil i Atlantidě, která byla velkým ostrovem v dnešní severní části Atlantického oceánu. Ta katastrofa dokázala posunout i kontinenty severní a jižní Ameriky a vyvrásnit jejich západní pobřeží v mohutné horské hřebeny. Zároveň byl v té době zničen i kontinent Kaskara (nebo taky Mu). Ležel poblíž západního pobřeží severní Ameriky, která při svém pohybu na západ na Kaskaru narazila, potopila ji a překryla svým pobřežím.

Tím úderem došlo k náklonu zemské osy k rovině oběhu Země kolem slunce. Tehdy se markantně změnilo na Zemi počasí. Od té doby zná Země koloběh ročních období, od té doby má i období pozdního podzimu, zimy a časného jara. Na pólech a v oblastech za polárními kruhy byla změna nejvíce patrná. Půl roku tam nezasvítilo slunce a všude se rozprostřela krutá ledová pláň. Ani následující půlroční slabé slunce nebylo schopno všechen led rozpustit a tuto část Země ohřát a od té doby jsou polární oblasti pokryty ledem. Oba póly, kterými prochází zemská osa, se posunuly ze svých původních pozic. Severní pól se posunul z oblasti ostrovů v severním ledovém oceánu ležících v oblasti dnešní Arktidy do oblasti jižního Grónska. Také jižní pól se zákonitě posunul ze svého místa, ale na jižní polokouli nenacházím takové markantní stopy po této události jako na polokouli severní. Protože se severní pól usadil v jižním cípu ostrova Grónsko, došlo k pokrytí sněhovým a ledovým příkrovem území celé severní Kanady až k velkým kanadským jezerům a velká část severní Evropy až po Baltské moře, Finský záliv, Ladožské a Oněžské jezero. Severní část Sibiře, dnes ponořená pod hladinu Barentsova moře, moře Laptěvů a Východosibiřského moře byla tehdy souš a po katastrofě se nacházela v oblasti mírného zeměpisného pásma.

Ta katastrofa vyhubila velkou část tehdejší zemské flóry a fauny. Z té doby máme zachováno velké množství zkamenělin vyhynulých zvířat. Do dnešní doby nám po nich zbyly jen obrovské zkamenělé kosti a údiv spolu s respektem, když je vidíme složené. Tvář Země se tenkrát musela velice změnit. V současnosti již však stěží můžeme odhadnout, jak asi po té katastrofě vypadala, protože tehdejší změny byly překryty následky další katastrofy, která se udála v době cca před 10.000 lety. Ale alespoň vzhled Euroasijské části světa se podle mého názoru zachoval na Ptolemaiově mapě, kterou analyzuji v článku uvedeném na těchto stránkách.

Před 10.000 lety došlo možná k dalšímu střetu Země s velkým vesmírným tělesem. Možná to byla katastrofa, kterou způsobil sám člověk. Úder zasáhl kontinent, který ležel v Indickém oceánu. Tomu kontinentu někdo říká Rutas, někdo Lemurie někdo Mu a má určitě i jiné názvy. Po tom obrovské úderu došlo ke zničení toho kontinentu. Částečně zmizel v mořských hlubinách a částečně byl rozbit na menší části, které byly tím úderem odsunuty do různých světových stran. V současnosti nazýváme zbytky tohoto kontinentu Austrálií, Indií a Antarktidou. Ta obrovská energie, která se při úderu uvolnila a uvedla do pohybu i celý Africký kontinent.

Zbytek toho zničeného jižního kontinentu, dnešní Austrálie, byl tou srážkou odsunut daleko na východ a otočen o 90° směrem na jiho-východ. Místo zásahu, které je na povrchu tohoto kontinentu stále jasně viditelné, je nyní obráceno na jih i když původně byla tato část obrácena k západu. Od té doby je Austrálie z větší části pokryta pouští, téměř vše živé bylo tehdy zničeno. Na své nedobrovolné pouti Austrálie ohnula směrem na východ a zbrázdila i celou oblast Indonésie. Do pohybu byla uvedena i Antarktida, která byla tehdy bohatá na rostlinstvo a živočichy a byla odsunuta hluboko na jih až do míst, kde je nyní jižní pól Země.

Velkou silou byla z místa dopadu odsunuta směrem k severu pevnina dnešního Indického poloostrova. Rychle se blížila k jižnímu pobřeží dnešního Asijského kontinentu (dnešní jiho-východní Asie), oklopeného tehdy podle pověstí ze všech čtyř stran mořem. Během mohutného nárazu zvedla mořské dno a jižní pobřeží tohoto kdysi samostatného kontinentu do závratné výšky až 8 kilometrů a vyvrásnila tak dnešní nejvyšší pohoří světa Himaláje. Zároveň ho celý posunula směrem k severní Asii a uzavřela tak západní a severní moře, které ho obklopovalo. V místech bývalého západního a severního pobřeží se vyvrásnily hory Bajkalského pohoří, Altaje a Ťan-Šanu. V proláklinách mezi těmito kontinenty zůstal zbytek moře v podobě dnešního jezera Bajkal, které již dnes není slané, protože je průtočné, dále jezera Zajsan a jezera Balchaš, které je ještě z poloviny slané neboť je bezodtoké a taktéž jezero Issyk-Kuľ, které je také ještě dnes částečně slané.

Náraz způsobil pohyb afrického kontinentu směrem severozápadním. Afrika způsobila silný tlak na Evropu, jejíž severní část byla pokryta silnou a těžkou vrstvou ledovcové pokrývky, která pokrývala tehdejší arktické kraje. Mezi Afrikou a Evropou tehdy ještě neexistovalo Středozemní moře, ale právně tehdy při tom nárazu vzniklo. Tehdy se do výšky několika kilometrů během několika vteřin zvedly pod obrovským tlakem mnohá pohoří. Přitom se z místa mezi Evropou a Afrikou utrhla část pevniny, která je dnes Itálií a narazila z jihu do Evropy a vyvrásnila pohoří Alpy, Dinárské hory a Karpatský oblouk. Utrhla se také část, kterou dnes nazýváme Pyrenejský poloostrov, ten vyvrásnil pohoří Pyreneje.  Při zpětném pohybu došlo k vytvoření trhliny mezi Afrikou a Evropou, zároveň k otevření Gibraltarského průlivu a k zalití trhliny vodou z Atlantského oceánu.

Z Afriky utržený Arabský poloostrov vyvrásnil rozsáhlé pohoří Zagros, Taurus a Kavkaz. A trhlina, která při zpětném pohybu mezi Afrikou a Arabským poloostrovem vznikla, byla zalita vodou z Indického oceánu a vzniklo Rudé moře. Také došlo k zalití nehluboké propadliny vzniklé mezi Arabským poloostrovem a Asií v místě dnešního Perského zálivu.

Evropa a Asie byly před touto katastrofou od sebe odděleny mořským zálivem v místech dnešního pohoří Ural. Ale nárazem Afrického kontinentu do Evropy z jihu a Indického poloostrova do jižního pobřeží dnešní Asie, která potom dále narazila do severní části Asijského kontinentu, byly Evropa a Asie na severu stlačeny proti sobě a vyvrásnily dlouhý hřeben pohoří Uralu. A lidé tehdy viděli hory růst.

Ten mohutný úder, který zničil jižní kontinent, způsobil také posun zemské osy a až do dnešních dnů můžeme pozorovat, že se jižní magnetický pól, který je na severu, stále ještě setrvačností kolébá. V současné době míří jižní magnetický pól z oblasti severní Kanady k místu geografického severního pólu, a pokud bude pokračovat stejnou rychlostí, za 50 let bude nad Sibiří. Severní magnetický pól na jihu je téměř shodný s jižním zeměpisným pólem a je stabilní.

Pohybem zemské osy ze svého předchozího místa na jihu Grónska do současné polohy ustoupily na nové místo na severní polokouli i ledovce a odkryla se velká nová území dnešní Severní Evropy a Severní Ameriky. Po ledovcích zůstaly v Evropě obrovská jezera, která jsou dnes zvána Baltickým mořem, Finskými zálivem a Ladožským jezerem. V Severní Americe zůstaly po ústupu ledovců jezera, která se táhnou v řadě za sebou od severu směrem na jihovýchod a jsou dnes známá jako velká Kanadská jezera. Před nárazem ležel severní pól někde na jižním cípu ostrova Grónsko, a proto je ještě dnes celý ostrov pokryt silnou ledovcovou vrstvou. Ta velká ledová masa nahromaděná za mnoho tisíc let na bývalém pólu nestačila ještě za těch několik tisíc let roztát.

Na druhé straně severní polokoule na kontinentu Asie v oblasti dnešní Sibiře však došlo k náhlému a prudkému ochlazení a zároveň potopení nejsevernější části pevniny do moře. Z oblasti, která byla plná zvěře a oplývala bohatstvím rostlin, z oblasti s příznivým podnebím a výbornými životními podmínkami, se najednou stala studená a nevlídná krajina jako mávnutím kouzelného proutku nějaké kruté zimní královny. Uprostřed léta tehdy náhle přišla zima a najednou umrzlo velké množství zvěře, která nestačila před katastrofou utéct. Dnes ve věčně zmrzlé půdě Sibiře lidé často nacházejí dokonale zakonzervovaná těla tehdy žijících živočichů, mamutů či nosorožců srstnatých s žaludkem plným zeleného nestráveného listí a trávy.

Ostrov Atlantida byl velký asi jako Grónsko a měl okrouhlý tvar. Ležel v Atlantském oceánu poblíž míst, kterým se dnes říká Bermudský trojúhelník. Je to tajemnými příběhy opředené místo, kde se již ztratila nejedna loď i letadlo. Dnes tam působí nějaká neznámá síla, která buďto vyvěrá přímo z nitra Země, nebo jsou tam pozůstatky nějaké atlantské elektrárny. Tento ostrov tehdy pohltily vody Atlantského oceánu. Ve stejné době došlo k tomu, že moře pohltilo značnou část pevniny v oblasti dnešních řeckých ostrovů Kyklad až po Krétu. Dnešní ostrovy jsou pouhými vrcholky horských oblastí potopené rozsáhlé pevniny, která spojovala Evropu s Malou Asii. Oblasti pobřeží dnešního Středozemního moře až do hloubky 180 m pod mořem byly před touto pohromou souší. Černé moře se tehdy stalo skutečným mořem, když bylo propojeno s mořem Středozemním a zvedlo svou hladinu a zatopilo své pobřežní oblasti. Ještě dnes je méně slané než moře Středozemní a Středozemní moře je méně slané než vody Atlantského oceánu.

Země je krásná planeta a po všech těch katastrofách stále ještě plná života. Ale zdá se, jako by si s ní stále těžce pohrávaly nějaké škodolibé síly, které chtějí vyzkoušet, co všechno vydrží. Nečeká na nás náhodou v nejbližší době opět nějaká globální katastrofa? Věřím, že lidé svým přístupem dokáží hrozbě katastrofy předejít. Nesmí se nechat znovu zmanipulovat k dalšímu globálnímu válečnému konfliktu. Síly tvůrčí a mírové musí tentokrát zvítězit. Kdo ví, zda by po další katastrofě Země ještě byla schopna hostit život.

publikováno: 27.7.2010

poslední úprava: 14.9.2014

Komentáře (0) Trackbacky (0)

Zatím žádné komentáře.


Leave a comment

Zatím žádné trackbacky