metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

Řím byl založen Etrusky

Starověký Řím založili etruští králové !

 

Řím,… věčné město,… hlavní město Římské impérie… to zní slavně, to je pojem, který zná celý civilizovaný svět. Do Říma se proto také neustále valí zástupy turistů, aby shlédly to, o čem se ve školách učili, co je už od mladých let fascinovalo - antické památky, aby pocítili genia loci, aby se na chvíli dostali do prostředí, ve kterém se tvořily, míchaly a vařily dějiny. Řím je pro Italy chloubou, a aby taky ne… Dějiny s ním spjaté ovlivnily celou Evropu i blízký východ. Řím byl hlavním městem nejmocnějšího evropského státního útvaru starověku, kolem roku 100 n.l. přesáhl počet jeho obyvatel 1,6 milionu, takové to bylo velkoměsto. Stalo se centrem křesťanství a dodnes je poutním místem.

Starověké město Řím bylo také zváno město "sedmi pahorků" a rozkládalo se na levém břehu řeky Tibery, nedaleko jejího ústí do Tyrhénského moře. Těch sedm pahorků nese názvy Kapitol, Aventin, Palatin, Caelius (dříve podle Tacita Kverkvetulanus podle dubů, jimiž byl kdysi hustě porostlý), Kvirinál, Viminál a Eskvilin (zní to trochu jako názvy elfských sídel). Podle básníka a Latinského učence Giovanni Pascoliho je tajné jméno Říma (Roma) Amor, což znamená láska. Mnoho historiků s tím souhlasí. Bylo by to tak podle starého čtení etruského, neboť ti psali a četli zprava doleva, kdežto Římané jakož i my již píšeme zleva doprava. Etruskové však psali Řím jako Ruma (a to zprava doleva), Latinové si jeho název později upravili na Roma.

Řím podle pověsti založili Romulus a jeho dvojče Remus, kteří byli syny Rhei Silvie, dcery Numitora Silvia, dávného krále Alby Longy. Přes něho byli bratři potomky trojského hrdiny Aenea a Latina, mýtického zakladatele království Latia.

Založení Říma proběhlo podle římské mýtické tradice Romulem a Remem v roce 753 př. n. l., ale podle archeologických vykopávek započatých v roce 1870 byl Řím založen až v roce 575 př. n. l. Etruskem Tarquiniem Priscem. Do té doby byla prý na místě Říma jen roztroušená venkovská sídla a u Tibery močály. Tradice založení Říma Romulem a Remem tak byla poněkud zpochybněna, nebo dalo by se říci, byla odkryta zástěrka těch dob minulých, které měly raději zůstat zapomenuty (pro své chudobné počátky).

Archeologicky bylo totiž doloženo, že ani v 8. století ani v 7, století př. n. l. Řím ještě jako město neexistoval. Tam, kde později vznikl, se rozkládala až do r. 625 př. n. l. neobydlená pustina, nedotčená lidskou rukou. Na místě tradičního (mýtického) založení, na Palatinu, stejně jako na sousedních pahorcích stály v tomto období pouze hloučky chatrčí vesnických osad. Osady však ještě nejsou město. Romulus, mohl být nanejvýš náčelníkem nepočetného osídlení. O nějakém království nemůže být ani u jeho legendárních nástupců Numy, Tulla Hostilia a Anka Marcia ještě ani řeči.

Mezi Kapitolem a návrším, které později dostalo jméno Velia, se prostírala obrovská bažina. Když se rozpouštěl sníh, anebo po silných deštích vystupovaly vody z břehů v místě, kde Tibera zatáčí v úzkém řečišti naproti Vatikánskému pahorku a obrací se ke kopci Janikulu. Záplavy zasahovaly i pozdější Martovo pole a údolí. To ostatně připouští i Titus Livius (autor monumentálního díla „Dějiny od založení města“ Říma). Podle něho v době, kdy měl žít Romulus „Tibera se rozvodnila přes břehy do nehybných kalužin, takže nebylo možno se nikde dostat až k toku vlastního řečiště… Rozlehlé byly tehdy v těch krajích pustiny.“

Bez lidského zásahu, bez umělého vysoušení by tu nikdy osídlení nebylo možné. K tomu bylo ale zapotřebí znalostí zkušených odborníků pro vodní stavby, jaké nemohli mít obyvatelé žijící ještě primitivním způsobem života. Umění drenáže bylo tehdy pro kmeny žijící na levém břehu Tibery něčím zcela neznámým. Archeologie přinesla odpovědi na otázky, kdo to tehdy vysušil ty místní bažiny. Pod fórem Boarium (Dobytčím trhem) byla nalezena etruská keramika, bucchero z doby kolem r. 700 př. n. l. Počínaje tímto obdobím archeologové pravidelně nacházejí v sídlištích u Tibery výrobky etruského původu - hliněné i kovové předměty denní potřeby. Tam, kde hlínou zbarvené vody Tibery obtékaly malý podlouhlý ostrov, byl brod. Ten představoval pohodlný říční přechod směrem na jih pro obchodníky etruských městských států.

Historik profesor F. Altheim uvádí „Také pahorky nejstaršího Říma nesou etruská nebo etruským způsobem tvořená jména, … Nejstarší římské zřízení dělilo obec na tři tribue a každá z nich se dělila dále na deset kurií. Každá tribus měla své jméno: Tities, Ramnes a Luceres. Název Říma byl také etruský, stejně jako pojmenování tribuí. Všechna tři se vztahují k etruským názvům rodů. Totéž platí částečně i o názvech kurií.“

Až po čtvrtého „krále“ jsou počátky Říma historickou fikcí. Teprve od pátého krále se dostáváme na spolehlivou půdu skutečných dějin Říma. Byl jím Tarquinius Priscus.

Tarquinius Priscus byl synem řeckého obchodníka původem z Korintu, jehož jméno bylo Demaratus. Ten se usadil a oženil v etruském městě Tarquinie. Demaratus byl bohatý člověk, ale protože byl v městě cizincem, nemohl tam on ani jeho potomci dosáhnout významného postavení. Proto se jeho syn Tarquinius Priscus (Dionýsos z Halikarnásu ho nazývá Lucius Tarquinius) někdy v roce 607 př. n. l. na radu své ženy Tanaquil zhostil úkolu odejet z Tarquinií, stát se lukumonem (etrusky – laužume), tj. správcem lukumonie – což byly etruské kolonie a získat pro Etruský svaz novou kolonii na levém břehu řeky Tibery.

Se svou ženou Tanaquil, která pocházela z bohatého etruského rodu, překročili Tiberu s cílem vybudovat na území Latinů a Sabinů nové správní středisko nové etruské kolonie. Svými organizačními schopnostmi, znalostmi a finančními možnostmi si získali úctu náčelníků místních kmenů, kterým předložili nové společenské perspektivy a vyhlídky vysokého kulturního a společenského rozvoje. A posléze i s pomocí místního obyvatelstva tam začali budovat město Řím.

Tarquinius Priscus povolal etruské odborníky a díky jejich znalosti drenážní techniky byly vysušeny močály na úpatí Palatinu a Kapitolu. Byly vybudovány odvodňovací příkopy, byl zregulován vodní tok a jeho břehy byly zpevněny, nechal vybudovat Cloacu Maximu – římskou podzemní stoku. Původní chatrče Latinů a Sabinů z chrastí, kryté slámou a rákosím pomalu mizely z úpatí Palatinu, Eskvilinu a Kvirinalu, padala za oběť promyšleně plánovanému programu výstavby města. Mezi pahorky vzniklo nejslavnější ze všech náměstí – později nazývané fórum Romanum. Kolem tohoto vydlážděného náměstí byla půda dána do rukou soukromníků, kteří tam postavili domy nové konstrukce s pravoúhlými stěnami, stavěnými z cihel, ve svém nitru skrývající dvůr (atriové domy), jejichž střechy byly kryty hliněnými taškami.

Stavěly se silnice – první z nich Via Sacra, vznikaly veřejné budovy a svatyně. Na úpatí Palatinu vznikly regia – kultovní dům krále a velekněze – a chrám Vesty. Poblíž přístaviště pro čluny vzniklo u řeky druhé velké náměstí fórum Boarium – dobytčí trh. Také byl založen Circus Maximus v údolí mezi svahy Palatinu a Aventinu. Bylo to místo 150 m široké a 600 m dlouhé, dvojitá dráha se dvěma otáčkami zde vytvořila závodní dráhu o délce 1500 m. Byla to, a do doby římského císařství zůstala, největší a nejvelkolepější závodní dráha v celé západní Evropě.

Lucius Tarquinius Priscus započal i zakládací práce pro chrám Jova (etrusky - Tinia) na Kapitolu. Dionýsos píše o těžkostech, které musely být překonány, aby bylo docíleno pevného a jednotného podkladu: „Kopec, na kterém chtěl založit chrám, nebyl ani snadno přístupný, ani rovný, ale strmý a nahoře končil špicí. I když to vyžadovalo mnoho práce, obehnal vrchol vysokými kůly a prostor mezi ním a touto hradbou dal zasypat množstvím suti. Tím dosáhl roviny, co nejlépe způsobilé pro stavbu,“ Stavbu dokončil jeho vnuk třetí etruský král Tarquinius Superbus. Výkopy, které byly v roce 1919 na Kapitolu zahájeny, umožnily najít pozůstatky svatyně a našli i pečlivě zasazené velké tmavošedé kvádry z capellaccia, místního tufu vulkanického původu.

Nejstarší a nejváženější mužové z každého města svazu dvanácti etruských měst předali Tarquiniovi insignie moci. Přišli „s odznaky moci, jakými zdobili své vlastní krále: zlatým diadémem, trůnem ze slonoviny, žezlem s orlem na špičce, s purpurovým spodním šatem vyšívaným zlatem a purpurovým svrchním šatem, jaký nosili lýdští nebo perští králové; tento šat nebyl však čtverhranný, nýbrž půlkulatý. Podle některých zpráv mu také přinášeli dvanáct sekyr, z každého státu jednu. U Tyrhénů je takový zvyk, že v každém městě liktor nese před králem současně s odznaky moci – svazkem prutů (fasces) – i dvojitou sekeru. Jestliže však podniká svaz dvanácti měst společné polní tažení, je předáno tomu, kdo zastává místo vrchního velitele, dvanáct seker.“ Později se fasces stal symbolem římského impéria jako svazek dvanácti prutů obepínající sekeru.

Druhý král Říma, rovněž Etrusk, Servius Tulius rozšířil Řím o dva pahorky Kvirinal a Viminál a mohutné hradby patnáct metrů vysoké a třicet metrů široké nechal dobudovat tak, že obklopovaly všech sedm římských pahorků. Hradbám se říkalo „Serviovská hradba“. Existence této obranné hradby z doby 6 stol. př. n. l., která obklopovala všech sedm pahorků, byla potvrzena v r. 1870.

Byly nalezeny zbytky zdi, na které byly rozpoznatelné dva různé způsoby stavby. Při jednom, který byl uskutečňován s velkou pečlivostí, bylo použito tzv. capellaccia. Druhý byl realizován později a zřetelně ve velkém spěchu, používal kvádrů z tufu z Grotta-Oscura. Capellaccio je tuf, který bylo možno lámat v dostatečném objemu přímo na svazích Kapitolu. Tuf z Grotta-Oscura pocházel z lomů na pravém břehu Tibery. Řím měl k nim přístup až po zdolání a obsazení etruského městského státu Véjí v roce 396 př. n. l. Proto musela tato část zdi pocházet z pozdější doby, z doby republiky. Zbytky zdí z místního capellaccia jsou nejstaršími svědky opevňovacího systému. Střepy archaických střešních tašek a hliněných nádob, nalezených pod stavebním materiálem, umožnily časové zařazení. Odkazovaly k 6. stol. př. n. l. k době vlády etruských králů v Římě.

Servius Tulius byl významný státník a velký reformátor. Reforma zvaná „Serviovská ústava“ spočívala v odstranění rodové aristokracie, spočívající na podrobení nižších rodů s nepatrnými právy. Servius Tulius omezil absolutní samovládu a výsady a moc šlechtických rodů. Poprvé také zavazoval k vojenské službě občany a tím jim přiznával politická práva. To byl velký revoluční čin v době, kdy v Etrurii ještě panovala monarchická moc. Servius Tulius vládl čtyřicet let a nakonec podlehl atentátu z rukou politických odpůrců. A do Říma se vrací opět na čas staré pořádky.

Třetí etruský král Říma Lucius Tarquinius Superbus Serviovskou reformu opět zrušil a vrátil se k původním pořádkům. Rozhodl se také ke stavbě Jovova (etrusky Tiniova) chrámu na Tarpeiu (pozdějším Kapitolu), na kterou povolal řemeslníky ze všech krajů Etrurie. Byli to specialisté, nadaní umělci, výtvarníci, umělečtí a stavební řemeslníci, jakých bylo v Etrurii spousta. Domácí lidé, venkované, zvyklí pouze na obdělávání, polí museli vykonávat pomocné práce. Krátká zpráva Plinia staršího říká: „Král pozval Vulku z Véjí, aby vytvořil sochu Jova pro kapitolský chrám. Ta prý byla jen z hlíny a byla vždy znovu potírána suříkem. Proslulé sochy bohů byly tehdy totiž jen hliněné. Toto umění bylo pěstováno hlavně v Etrurii.“

Z Véjí pocházela také hliněná kvadriga, čtyřspřeží, která vysoko nahoře zdobila štít svatyně. Bronzovými kvadrigami zdobili později římští císařové své triumfální oblouky. Vzorem pro novou svatyni se staly chrámy Etrurie. „Chrám byl vybudován na vysokém základu, měl plochu čtyř jiter a každá strana měřila téměř dvě stě stop a mezi délkou a šířkou byl malý rozdíl necelých patnácti stop.“ píše Dionýsios. Vpředu směrem na jih měla stavba „tři řady sloupů, po stranách dvě řady. V samotném chrámu byly tři paralelní cely se společnými postranními zdmi.“ Tři cely byly určeny pro Junonu (etrusky Uni), Jupitera (etrusky Tinia) a Minervu (etrusky Mědzrva).

Jupiteru byl v etruském měsíčním kalendáři, který od nich převzali i Římané zasvěcen úplněk (Idus), bohyni Junoně byl zasvěcen nov (Kalendae, počátek měsíce), první čtvrti měsíce odpovídaly Nonae. Velký svátek Minervy slavili Etruskové v březnu pátý den po Idách, půlměsíc tedy odpovídal Minervě. Římané tak jako Etruskové počítali s 8 denním týdnem

V této božské trojici vidíme ještě jednu symboliku Uni (Junona-Héra) je manželkou Tinia (Jupitera-Dia) a je matkou mnoha bohů a ochránkyní rodinného krbu, symbolizuje vitální síly. Uni je symbolem plodonosné půdy, materie, ze které může po oplodnění vzniknout nový život, Uni je ochránkyní rodinných vazeb. Tinia je nejvyšší bůh, manžel Uni otec mnoha bohů i polobohů, nejvyšší vládce a soudce, předkladatel zákonů, či jinak též zdroj informací (i u nás máme místní názvy Týn, týniště, jedná se o strážní vrch, sbírající informace, informující podřízené okolí, tedy také zdroj informací). A třetí bohyně Mědzrva (Minerva-Athéna), která je dcerou Tinia (zrozená z jeho hlavy) má již v etruském jménu ukotveno, že je bohyní ochraňující meze, a je patronkou řemesel tj. je ochránkyní míry věcí i činů, při překročení míry (mezí) trestá, do boje jde pouze v případě mezní nutnosti. Takže jde o chrám oslavující nejvyšší božskou trojici i v podobě materie-informace-míra (Uni-Tinia-Mědzrva), kterou zřejmě Etruskové oslavovali a měli v úctě.

Proti králi Tarquiniu Superbu začali tajně kouti pikle blízcí příbuzní královského rodu. Připravovali převrat, který by vrátil zákony Servia Tulia. Vůdčí hlavy převratu, příslušníci etruské šlechty, si vynutili svržení v jejich očích tyranského režimu a zavedli novou ústavu a státní formu, na níž později Římané poukazují s takovou pýchou a s níž se tolik chlubí – republiku.

Ovšem nebylo to žádné opravdové povstání lidu, nýbrž palácová revoluce. Ve městě zůstala etruská aristokracie, její přívrženci, inženýři, architekti, umělci a řemeslníci. I po převratu ztělesňovali Etruskové nejvyšší státní moc. Dva Etruskové zastávali úřad konsulů a první co udělali, bylo obnovení plné platnosti zákonů vydaných Serviem Tuliem, které Tarquinius Superbus všechny zrušil, protože byly pokládány za lidské a populární. Nedotčeny zůstaly také všechny etruské ceremoniály a obyčeje.

Vznik republiky zpočátku znamenal jen změnu ústavy, kterou uskutečnili titíž, kteří založili Řím, kteří jej proměnili ve velké a moderní město a kteří v něm vládli už déle než jedno století. A přece se tento převrat projevil osudověji pro město Řím i celou Etrurii než kdo čekal. Neboť republika vytvořila podmínky pro vystřídání držitelů moci, umožnila uchopení moci příslušníky latinského obyvatelstva, což by se nemohlo stát za vlády etruských králů.

Následující období bylo poznamenáno boji mezi patricii a plebeji, který vyvrcholil v roce 494 př. n. l. Plebejové si vynutili vznik lidového shromáždění a zavedení tribuna lidu, který měl velké pravomoci a chránil jejich zájmy. V roce 449 př. n. l. byly poprvé sepsány římské zákony, tak zvaný Zákon dvanácti desek. Plebejové získali přístup do všech úřadů, včetně úřadu konzula. A zároveň tento etruský palácový převrat způsobil pozdější zhoubu vlastního etruského národa.

Vypuzený Tarquinius Superbus však pomýšlel na pomstu. V naději na získání spolubojovníků zkoušel své štěstí nejprve u Latinů. Protože však „jejich města mu nedopřála sluchu a nechtěla začít kvůli němu válku s městem Římanů, uchýlil se do etruského města Tatquinií, odkud pocházel. Dary si získal rod Tarquiniů a přiměl lid, aby byli nejdříve posláni do Říma vyslanci: předpokládal totiž, že tamní šlechtici stojí při něm a že budou podporovat jeho návrat.“

Nebylo tomu bohužel tak, vyslanci nepochodili ani s návratem králova majetku, ten byl dán v plen lidu. Vyhnaný král viděl poslední možnost a tou byla válka. „Tarquinius projížděl Etrurií jako prosící utečenec,“ říká tradice. „Zvláště se obracel na Tarquinijské a Véjské: neměli by prý dopustit, aby jejich krajan a pokrevně příbuzný spolu se syny zahynul. Před krátkým časem prý ještě vládl nad tak velkou říší a nyní musí snášet bědy vyhnanství. Je prý rozhodnut svou říši a svou vlast opět dobýt a potrestat nevděčné občany. Měli prý by mu přitom být nápomocni a spolu s ním táhnout do války, aby se pomstili za utrpěná příkoří a za ztrátu části země. Tato slova zapůsobila na Véjské. A Tarquinští se přidali kvůli společnému jménu a příbuzenství.“ Tak se vojska obou etruských měst připojila k Tarquiniovi.

Tarquiniovo vojsko vtáhlo na římské území a proti nim se postavili v čele římského vojska římští konsulové. Obě vojska vyslala dopředu jízdní předvoj, a tak se setkal syn Tarquinia Superba, který velel etruské jízdě s konsulem Brutem, vůdcem povstalců, který jel v čele římské jízdy. A tak tam, ti dva když se poznali, jak uvádí klasik: „srazili se s takovou zběsilostí, že žádný z nich nedbal na to, aby se kryl, oba se navzájem probodli prudkou ranou, která pronikla štítem, a oba s hrotem oštěpu hluboko v těle se umírajíce svezli s koně.“

„Tarquinia a Etrusků se zmocnilo tak velké zděšení,“ praví se, „že obě vojska z Tarquinií a z Véjí, upustila od svého plánu a vydala se v noci do svých domovů.“ Tarquinius ovšem na tomto nezdařeném vojenském pokusu neskončil.

„Vyhnaní Tarquiniové přišli také k Porsennovi, králi Clusia (dnešní Chiusi). Nejprve na něho naléhali a prosili jej, aby nepřipustil, aby oni, kteří jsou etruského původu, téže krve a jména, museli žít bez trůnu. Potom jej varovali, že by neměl bez trestu snést nový vznikající nešvar – vyhánění králů.“

Porsenna přislíbil pomoc. „Ještě nikdy předtím nepodlehli římští otcové takovému zděšení. Tak mocný byl tehdy clusijský stát a tak slavné Porsennovo jméno.“ A vydal se v čele vojska na Řím. Prvním útokem dobyl král Porsenna pahorek, který se zvedá na druhém břehu řeky – Janikulus. Když se pak jeho oddíly blížily k mostu přes Tiberu, jenž byl jediným přístupem k městu „Etruskové zaslechli už jen praskot řítícího se mostu.“

Porsena se tedy pustil do obléhání. Zablokoval přísun obilí do Říma. Z jeho okolí se ve strachu všechno obyvatelstvo i s dobytkem stáhlo do města. Porsenova výprava byla nakonec korunována úspěchem. Dobyl a obsadil město. Poraženým Římanům nařídil úplné odzbrojení a zakázal používat železa s výjimkou zemědělského nářadí. Všech pozemků na pravém břehu Tibery se musel Řím vzdát a tím mu byla odebrána výlučná vláda nad tímto důležitým tokem.

Podivné bylo to, že Porsenna nevrátil vládu nad Římem Tarquiniovi Superbovi a ponechal v Římě republiku. Tarquinius pravděpodobně jakýmsi svým podlým jednáním ztratil důvěru krále Porsenny. Potom, jak praví tradice, nabídl dokonce vítěz městu „mír a spojenectví“. Přenechal strádajícím Římanům své táborové zásoby a odtáhl. V Římě bylo na to rozhodnuto „poslat Porsennovi křeslo ze slonoviny a žezlo, zlatý věnec a triumfální oděv, jak vše patří ke královské okrase.“

Smírný konec byl velmi důležitý pro hospodářství a obchod, pro import i export Clusia a všech městských států Etrurie. Nemít v Římské republice nepřítele znamenalo nerušený přístup do Latia, kterým vedla pozemní cesta ke kampánskému „spolku dvanácti“, které bylo Etruskou kolonií.

Tarquinius Superbus se však stále ještě nedokázal se vzniklým stavem smířit, pokusil se získat pro svou věc sabinská a latinská města. Většina však váhala. Ovšem zabránit odpadnutí Latia bylo v zájmu Římanů i Etrusků. Aby se předešlo hrozícímu nebezpečí, chopil se Porsenna iniciativy, dal svému synovi polovinu vojska a ten vytáhl proti městu Aricii v Latiu. Málem by se byl města zmocnil, když vtom však městu přišla pomoc od Volsků z Antia a od Latinů z Tuskula. Zároveň se překvapivě objevily vojenské oddíly Řeků z města Kýmy, velkého konkurenta kampánských etruských měst. Toužili uzavřít Etruskům pozemní cestu na jih, aby jim ztížili styk s kampánskými koloniemi.

Zpočátku měl Porsennův syn v boji navrch a nepřátele porazil. Ale poté z Kýmu vyplulo na moře s loďstvem 2000 mužů ve zbrani a ti u bran Aricie zasadili Etruskům zdrcující porážku. Porsenův syn padl. Etruské vojsko se dalo na útěk a mnoho raněných se uchýlilo na římské území. Římané se velkoryse ujali poraženého etruského vojska. Mnozí z nich si přáli v Římě i zůstat a bylo jim dovoleno postavit si na vyhrazeném místě v Římě domy (vicus Tuscus).

Za přijetí a ošetřování raněných věnoval Porsenna Římanům dříve odebrané území na druhé straně Tibery. Tažení syna Porsenny udělalo v Latiu zlou krev. Toho využil opět Tarquinius Superbus a podařilo se mu přesvědčit Latiny pro tažení proti Římu. Řím však byl dopředu varován. Došlo k zuřivé bitvě, v níž zvítězili Římané. Tarquinius Superbus musel opustit i Latium a požádal o azyl v řecké Kýmě, kde byl nakonec i pohřben.

V té době byla Etrurie na vrcholu své slávy, všemu se úspěšně dařilo, téměř celá Itálie byla v moci Etrusků. Svou říši budovali Etruskové pokojnou cestou. Vznik a rozkvět jejich měst v Toskáně, v Kampánií a u Pádu byly průkopnické činy. Jejich myšlení a snažení bylo zaměřeno na výrobu a obchod, na bohaté žně z půdy, kterou svým úsilím zúrodnili, na zřizování výrobních podniků a řemeslnických dílen na výrobu předmětů denní potřeby i uměleckých předmětů.

I republikánský Řím se těšil ze spolupráce s Etrusky. Ve státním římském aparátu hráli stále hlavní roli etruští šlechtici. V dobách nouze poskytovala Etrurie Římu materiální pomoc. Ale kolo dějin se pomalu začalo otáčet v neprospěch zájmů Etrusků. Etruskové začínali být v Římě stále více a více z významných postů odstraňováni a zatlačováni stranou a na jejich místo se dostávali domorodí Latinové.

Zbaveni tlaku cizích pánů, otočili rychle kormidlo a nabrali vlastní kurs. Řím si razí jinou cestu, příkladu svých učitelů nenásledovali. Řím se cítí být povolán k tomu, aby se stal pánem světa. Stává se vojenským státem, občanstvo se stává rolnickou domobranou, stává se smutnou posádkou poslušnou rozkazů.

Z bohatého etruského dědictví přebírají Římané jen to, co může prospět přísné státní organizaci a válečnému umění – stavby silnic, mostů, opevnění, vodovody, lázně a hygienická zařízení. Všechno ostatní, ať je to řemeslo, obchod, průmysl, umělecké řemeslo a krásná umění, je odsunuto stranou. Kromě zemědělství a zbrojířství neexistuje žádná výroba. Život se stává jednoduchým a hubeným, zbaveným všeho jasného, krásného a radostného.

Řím nebude nikdy budovat, nestane se nikdy městem práce a výroby. Ne vlastní pílí, ne vlastní prací se stane velkým a jednoho dne také nekonečné bohatým. Cesta jeho vzestupu k světové moci vede přes trosky dobytých a zpustošených cizích zemí a národů.

A mezi prvními, které srazí k zemi římská válečná mašinerie, budou šiřitelé staré vysoké kultury v Itálii, jejich vlastní učitelé a zakladatelé jejich města – Etruskové.

 

 

26.1.2017

podle knihy Wernera Kellera Etruskové zpracovala Metelice