metelice.info nový pohled na dějiny Země a života na ní

1 – Stvoření

Na základě vlastního pochopení starých pověstí různých národů světa, které jsem dosud poznala, a s přihlédnutím k posledním vědeckým poznatkům se zde pokusím stručně nastínit svou představu o vzniku hmotného světa, která ladí s mou duší.

Vznik světa vnímám jako pomalý trpělivý růst, tj. způsob, jakým se projevuje i zrod zde na Zemi. Impuls zrodu dalo kosmická jiskra vědomí. Energie vědomí projevila svou myšlenku. Projevila ji slovem (zvukem, vibrací prostoru). Vlastníka kosmického vědomí nazývám bůh. Ten je pro člověka těžko pochopitelný, je nám tak vzdálen jako je vzdálen nejzazší kout v hlubinách ohromného vesmíru a zároveň tak blízko, jako naše vlastní tělo, neboť je přítomen ve všem, co existuje ať daleko či blízko. Vše vyvolal v bytí a obdařil životem podle své vůle a touhy. On pojal jasný záměr stvoření všeho ve vesmíru a v jasných obrazech si ho do detailů představoval.

Ten kdo je schopen vnímat skrytou sílu obrazné myšlenky nikdy neuvěří ve velký třesk ani na čirou náhodu. Zkuste si na jednoduchém příkladu uvědomit, jakou sílu má vaše myšlenka. Jste sami doma a dostanete na něco dobrého chuť. V košíku uvidíte pomeranč, vaše myšlenka donutí vaše hmotné tělo vstát a dojít si pro pomeranč. To tehdy, pokud je síla myšlenky dostatečně silná ve svých obrazných představách následné pohody. Taky se může stát, že vaše myšlenka tak silná není a vaše hmotné tělo nad myšlenkami vítězí a zůstává ležet. A to proto, že je hmota sama od sebe neschopna pohybu, musí dostat vnější impuls, musí zapůsobit síla vůle, silná obrazná myšlenka, aby se pohnula.

Na začátku vzniku světa byla jiskra božího vědomí, která si uvědomila, že je. Když pak pocítila svou samotu, zrodila se v ní touha podělit se o své bytí a vnímat ho, pozorovat a podivovat se mu společně. To boží vědomí nebo vesmírné vědomí, se snažilo naplnit svou prvotní touhu ztvárněním smělé a velkolepé myšlenky o zrodu projeveného bytí, o zrodu světa.

Na tuto energii božího vědomí jsme stále všichni napojeni svým osobním vědomím, i když si to neuvědomujeme. Když naše hmotné tělo umírá, naše vědomí se k vesmírnému vědomí může opět připojit – splynou s ním - anebo se vrhá do nového zrození v jiném hmotném těle, aby získalo nové zkušenosti. Podle svého stavu a vyspělosti naše vědomí dokáže čerpat vědomosti přímo ze zdroje vesmírného vědomí. A to by měl být myslím cíl i hlavní nástroj a pomocník našeho snažení o cokoli na světě.

Pokud člověk chce něčeho v životě dosáhnout, nejdříve to vždy vytvoří v myšlenkách. Nejprve se v hlavě zrodí nápad, pak se ve vědomí jasně ztvární myšlenková představa, jak a čeho chce člověk dosáhnout, ta myšlenková představa pokud je dost silná a jasná vysílá proud energie a dává všemu světu kolem najevo, o co mu jde a pomáhá mu jeho projekt uskutečnit. Vždy je důležité mít myšlenku silnou a obraz jasný jen tehdy se může zrealizovat. Dopředu není třeba ani vědět jaké síly člověk dokáže pro uskutečnění svého záměru zmobilizovat, protože pokud je myšlenka hodně silná potřebné síly přitáhne. Málokdo si to uvědomuje, ale funguje to. Z toho je zřejmé, že myšlenkový nehmotný svět ovládá hmotný svět.

Pokud vědomí, které tvoří myšlenky, opustí tělo, tělo je bezvládné a nic nevnímá a necítí, to se stane, když člověk třeba náhle omdlí. Také ve spánku se vědomí toulá mimo tělo v dálavách myšlenkového světa, kde prožívá další mnohdy fantazijní příběhy nebo čerpá novou energii a tělo je mezitím nehybné. Pouze když se navrací vědomí, tělo začíná cítit, vrací se do něho energicky život. Tehdy, když se navrací cit, se mnohdy člověk začne cítit nepříjemně, protože jeho tělo třeba leželo v nějaké ne příliš vhodné poloze a při návratu vědomí vnímá, že ho na těle něco bolí. Tak vlastní tělo může zpětně pomoci svému vědomí opět se plně soustředit na bytí ve svém současném, ale dočasném bydle. Protože bolest těla urychlí splynutí vědomí s tělem a umožní s tělem pohnout a zbavit se tím bolesti. Vědomí svou vůlí ovládne hmotu a všechny její projevy a napraví nepříjemnou situaci, ve které se tělo v bezvědomí ocitlo. Vědomí je pak v těle uzamčeno a v bdělém stavu se plně věnuje jeho obsluze, ale mělo by tak dělat s vědomím, že tělo je pouze nástroj, dočasný oděv duše (životní jiskry). Musí se stát něco velice zvláštního, aby došlo v bdělém stavu k oddělení těla od vědomí, ale i to se může stát. Může to být i řízený proces, ale v současnosti, v době kdy člověka ovládá především logická mysl, to mnoho lidí neovládá.

Naopak vědomí bez těla je ochuzeno o nástroj, kterým zkoumá realitu hmotného světa. Tím, že získá hmotné tělo, se vědomí učí nové životní lekce, rozšiřuje si své poznání, které zpětně ovlivňuje jeho přání, nápady a myšlenky. Lidské tělo je výborný nástroj pro zkoumání reality hmotného světa, protože mu poskytuje velké množství možností jak hmotnou realitu prozkoumat. Protože víme, že svým myšlením dokážeme měnit realitu a tvořit nové, můžeme předpokládat, že stejným způsobem bylo vytvořeno vše, tedy celý vesmír.

Protože vědomí každé jednotlivé živé bytosti pochází z původního božího vědomí, jsme prostřednictvím tohoto původního vědomí všichni spojeni jeden s druhým. To spojení neprobíhá jen mezi lidmi navzájem, ale mezi všemi živými tvory a vlastně celým vesmírem, neboť vše ve vesmíru je obdařeno jiskrou vědomí. Proto je vhodné se k sobě navzájem chovat pozorně. Za vše co uděláme, jednou plně zaplatíme nebo nám bude zaplaceno a samozřejmě, že nemyslím, že jedině v penězích. Výsledky svých činností si s sebou neseme i do dalších zrození jako tak zvanou karmu, nic nemizí. Veškerá energie zůstává ve světě zachována, časem a vůlí dochází k jejímu opětovnému zformování, v její přeměnu v hmotu a časem a vůlí opět zpět v energii. Kosmické vědomí je stále doplňováno našimi představami a myšlenkovými obrazy a napojujeme se na něj i v době snění. A tak i my svými představami a myšlenkami dále tvoříme hmotný svět a doplňujeme vesmírné vědomí o své poznatky a rozšiřujeme vědění vesmírného vědomí. A někdy to co tvoříme, jsou myšlenky docela chaotické, ale vše je součástí světa, se vším se počítá. Ovšem jaké tvoříme myšlenky, takový máme život, tady platí vždy přímá úměra.

V procesu tvoření světa hraje velice důležitou roli energie boží touhy. Bez boží touhy by nebylo hmotného nic. Každá myšlenka tvoří energii, a z energie se tvoří hmota. Energie umí přinutit hmotu (zpomalenou energii) k pohybu. Můžete si to představit trochu jako elektrický proud, slabá myšlenka slabý proud nic moc se neděje, silná myšlenka silný proud a pak se dějí věci. Dokážete si doufám představit, že boží touhyplná myšlenka na zrod světa musela být velmi silná a dokázala tvořit silné představy – plně energetické obrazy. V jejích představách bylo vše, co se později vyjevilo a ještě vyjeví.

Hlavní boží myšlenka, která byla základem vzniku světa, byla plná touhy po společném tvoření a jeho společném vnímání. A při vytváření té vytoužené představy boží vědomí stvořilo samo ze sebe mnoho a mnoho myšlenkových představ, obrazů, neboli energetických bytostí a některé z nich se později staly mocnostmi hmotného světa.

Všechny energetické bytosti se zrodily jako svobodné, samostatné a nezávislé, obdařené vlastním vědomím. Proháněly se sebou samými vymezeným prostorem, a při náhodných setkáních vzájemně poznávaly svou sílu a zkoumaly své schopnosti. Jejich povahy byly vytvořeny božím vědomím při procesu tvoření. Vznikly energie tvořivého činu, přesvědčení, soucitu, pomoci, veselí a nadšení, ale i energie ničení, pohrdání, pýchy, nenávisti, zloby a pochybnosti. Tak jak myšlenky probleskovaly božím vědomím při svém obdivuhodném tvůrčím nadšení. Vznikly prostě všechny možné druhy energií, jejichž částečky i dnes dřímají v každém člověku. Vždyť člověk je také schopen představ a silných myšlenek, je potomkem vesmírného vědomí po přímé linii, dostal do vínku dokonce více než původní energetické bytosti, má k dispozici celý komplex energií a může je svobodně využívat podle svého záměru, to je mocné dědictví, a na každém záleží, jak s ním naloží.

A tehdy si boží vědomí uvědomilo, že to je jen počátek naplnění jeho touhy, dalším v procesu tvoření musí být projevený hmotný svět. V touhyplném rozpoložení stvořilo svou nejmilejší energii, podporovatelku tvůrčích činů, energii lásky. Ta se náhle objevila uprostřed toho klubka všech stvořených energií. Nejprve nesměle a zpovzdálí pozorovala tvůrčí obrazy energie boží touhy. Plnila se obdivem a nadšením k jejich původci. Až do okamžiku, kdy již silně zatoužila po doteku a přiblížila se a lehce se dotkla energie boží touhy. Ta se v tu chvíli mohutným přílivem energie celá zachvěla. Pocítila mocnou sílu lásky, při jejímž doteku v sobě ucítila silněji zaznít své tvůrčí touhy, umocnilo se její tvůrčí nadšení. Chvíli zůstaly obě v ohromení a poté si uvědomily, že realizovat představy v hmotě, tedy tvořit mohou jen společně. Jen společně budou schopny dosáhnout stvoření něčeho nového. A to bylo přáním božího vědomí, a bylo to i společné přání energií touhy a lásky, vnímaly to. Energie lásky se pak něžně, ale s vášní ovinula kolem energie touhy. Obě energie se mocně rozzářily, a bylo jim v tu chvíli tak krásně, že se prostor rozechvěl zvláštní vibrací, rozvlnil a rozezněl se zvukem, a v dosud němém prostoru se ozvala prvotní hudba tvoření. Ta prvotní hudba touhy a lásky i po všech těch uplynulých dlouhých věcích stále zní vesmírem, stále s původní silou opakovaná novými tvůrčími projekty a kdo se s citem pohrouží v svět, ten ji uslyší.

A tu se ostatní energie ve svém pohybu zastavovaly a soustředily se v úžasu, a přemýšlely, co se děje, neboť pocítily, že se stalo něco nového, velkolepého.

Všechny zpozorněly, protože chtěly dobře vnímat a více poznat to chvění prostoru i uslyšet to nové co jen tušily, tu zvláštní hudbu tvoření vzniklou ze spojení energií tvůrčí touhy a lásky. Ta hudba rozechvívala okolní prostor a šířila se mezi energiemi a ony cítily její působení, ale zatím ji nemohly slyšet. Protože věděly o myšlenkových obrazech boží touhy a vnímaly přítomnost energie lásky, tušily, že se něco úžasného rodí. Dychtivě vystavovaly své energie působení těch nových vibrací touhy a lásky. A boží touha nadšená láskou je pojímala a zaplétala do svých záměrů, propojovala, míchala je, dávala jim rytmus a tvar. A když je opět propouštěla do prostoru proměněné, vycházela už ne původní energie, ale ejhle! první částečky hmoty, zárodky hmotného světa! A ty energie prostřednictvím svých nových čidel vzniklých ze své zhmotnělé energie, náhle byly schopny slyšet tu nádhernou hudbu, pocítily vzájemně svůj dotek a uviděly svůj tvar. Bylo to úžasné, převratné, neslýchané. Energie poznaly, jaké možnosti skýtá jejich nová hmotná podoba, a samy s nadšením začaly naplňovat boží touhu po tvoření.

A hmota se tvořila z energií zažehnutých vibrací mocné lásky a tvarovaných boží touhou.

Při tom procesu vznikaly z původních částeček energií vždy dvě hmotné částice. Jedna zářivá světlá, oživená světlem a silou lásky, a druhá tmavá, oživená touhou. Tyto dvě protikladné částice se navzájem přitahují, protože chtějí dále tvořit, a nebo dosáhnout spojením jednoty. Protože při tvůrčím procesu došlo zároveň k jejich nabití určitou tvůrčí touhou a k promíchání a novému uspořádání, není návrat k jednotě tak jednoduchý a další tvoření je umožněno. Je to rozdělení prapůvodní neprojevené jednoty ve dva protiklady a zároveň spolutvůrce, kteří jsou základním kamenem hmotného světa. Nejlépe je to možné vyjádřit obrazem JIN – JANG, kde je vidět dvě esovitou čárou oddělené části kruhu, jedna bílá a druhá černá, které ač jsou odlišné a od sebe přísně oddělené, jsou zároveň svou velikostí stejné a jsou součástí jednoho zdroje. Navíc každá má v sobě jako zárodek malinkou částečku té druhé. Ta esovitá tenká linka je obraz vesmírného zákona, který je od sebe odděluje a v jejich tvůrčím souladu dovoluje existenci hmotného světa, při jejich nesouladu jeho zničení.

To nové uspořádání a promíchání se počalo řídit vesmírným zákonem, který pro tvoření předpokládá soulad a vyváženost, pro ničení nesoulad a chaos. Došlo k oddělení bytí (JAV nebo JEV – to projevené) neboť láska v souladu s touhou tvoří bytí, od nebytí (NAV nebo NOV – to skryté) zde dochází k útlumu interakce mezi láskou a touhou a život zůstává v neprojevení nebo dochází k ničení bytí. Zákon, který tento proces řídí je kosmický zákon (PRAV neboli PRAVDA) je to zákon o pravidlech vztahu lásky a touhy a jeho vliv na hmotné stvoření.

Tak každá částečka hmoty v sobě nese obě energie, i když jednu ve větší míře, pak z druhé vždy alespoň semínko. Tvůrčí touha se v nich rozněcuje při zaslechnutí tónů prvotní tvůrčí hudby. Do vědomí každé částečky vtiskla boží touha a láska určitou představu tvoření, podle tónů jí nejlibějších. A tak každá následuje určitý pro ni úchvatný obraz, a všechny se ten svůj snaží s nadšením uskutečnit. Snaží se vytvořit to, co uzrálo v myšlenkovém světě, otisk myšlenkového světa ve hmotě. Každá částice má v sobě jinou směsici původních energií a proto má i jiný úkol při tvůrčím procesu. Ale každá velice dobře ví kde je její místo a co má dělat, aby se vše správně a při zachování vesmírného zákona událo.

A z prvních hmotných částic vznikly vlny éteru, které jsou oním mýtickým prvotním mořem, ze kterého se zrodil celý vesmír. Z éteru dále vznikaly další druhy hmoty podle toho, jaké energie se zúčastnily jejích tvoření. Tehdy vznikly prvky všech základních živlů - žhavého ohně, těkavého vzduchu, pohyblivé vody a pevné země.

Z těchto různých prvků, vzájemnou přitažlivostí, spojováním a odpuzováním vznikala malá a z nich dále větší tělesa v hrubší a viditelné podobě, vznikaly zárodky prvních vesmírných těles, ze kterých se vyvinuly obrovské hvězdy. Vše je udržováno v koloběhu zrodu, vývoje a zániku působením vesmírného zákona.

A ve všech končinách se zaplňoval vesmír vším, co energie společně tvořily a projevoval se ve své nekonečné velkoleposti. Všechny energie, které se podílely na vzniku hmotných částic, se tehdy skutečně staly mocnostmi světa a začaly tvořit celý hmotný svět – vesmír. Nejprve jemně a opatrně jako mávnutím motýlího křídla, pak prudčeji i bouřlivě, divoce a s vášní tak jak postupně mohutněly a přeměňovaly své energie ve hmotu. Svět byl jako v pulsujících vlnách jednou plný ohně, divokých větrů bouřící vody a pak se zase uklidňoval a laskal stvořené, a co bouře přečkalo, bylo poté pevné a klidné.

A vesmírem se stále vine tvůrčí vlna písně lásky a touhy po tvoření dále a hlouběji a vesmír sám sebou tvoří své nové prostory.

Ve vesmíru byla podle určitého geometrického plánu rozeseta semínka hvězd, jako místa zrodu a místa vyzařování lásky. Ta pomalu rostla a vznikala z nich obrovská tělesa plná energie, časem se zvětšovala a mohutněla. Hvězdy svou energií rozsvítily vesmír jako obrovské lampy, prozářily temnotu prostoru. Vzniklo mnoho hvězd některé menší jiné větší, jedna vznikla dříve druhá později, jedna svítila více druhá méně a každá měla jinak zbarvené světlo, které vydávala. Všechny rostly a zaplňovaly prostor, přitahovaly se navzájem svými vibracemi, podle svých vnitřních sklonů se vázaly do větších skupin. V jejich blízkosti, na oběžných drahách kolem nich, se usadila menší temná kosmická tělesa - planety, které je následovaly. A vše vibrovalo a pulsovalo v novém kosmickém tanci.

Planety, i když jsou navenek temné a nezáří, mají také uvnitř svého tělesa žhnoucí energetické jádro, hvězdné semínko. Planeta v průběhu své existence přitahuje okolní kosmickou energii éteru i  energii vyzařovanou z hvězd a váže ji na svém povrchu a umožňuje tak projev různých druhů života. Život tuto energii používá pro stavbu svých hmotných těl, přeměňuje ji na živou hmotu, která po ukončení své životní pouti se na planetě ukládá a pomalu zvětšuje objem jejího těla. Tímto způsobem ve spolupráci s životem planety rostou a také zvětšují své vnitřní žhavé jádro. Také planety vyzařují svou energii do vesmíru. Ve vztahu planeta - hvězda vidíme vztah touha – láska, avšak také hvězda se vůči jiné mocnější hvězdě může nacházet ve vztahu touha – láska, protože je její vibrací přitahována.

Dále pokračovalo vesmírné tvoření tak, že určitá hvězda zmohutněla natolik, až se stala středem, mohutným zdrojem, pramenem žhnoucí energie lásky. Ten byl zdrojem sobě vlastního druhu tvůrčího chvění, které přitáhlo a seskupilo ostatní hvězdy a planety prostřednictvím jejich touhy z okolí do určitého tvaru kolem tohoto zdroje energie lásky. Z něj stále vychází ono chvění jako jeden dlouhý, předlouhý tón. Během onoho znění tohoto tónu se udržují všechny hvězdy a planety podle určitého vzoru seskupené a v pravidelných rozestupech se točící kolem středové hvězdy. Tomuto seskupení po dosažení určité velikosti říkáme galaxie, vesmírný ostrov plný hvězd.

Jeho velikost závisí na síle pramene a tvůrčí touze celého uskupení. Naše galaxie má uprostřed svého ostrova oblou horu, která je tvořena klubkem největších a nejzářivějších hvězd obklopujících ten z našeho pohledu věčný pramen energie. Tu vnitřní horu následují a kolem ní se otáčejí další připoutané hvězdy roztažené do dlouhých zahnutých ramen. Centrem té středové hory je mohutná hvězda, rozsévající kolem jisté tóny z hudby tvoření, které rozechvívají všechnu okolní hmotu. Díky tomuto chvění jsou všechna vesmírná tělesa držena na hladině éteru v uspořádané rovině tvaru velkého disku. V indických védách přirovnávají naši galaxii zvanou Mléčná dráha tvarem k nádhernému lotosovému květu. Má zakulacený střed obklopený množstvím hvězd jako hlavičkami tyčinek v květu a od něho se vine sedm ramen, jako sedm okvětních lístků lotosu.

šišumaraZ pohledu ze Země je galaxie Mléčná dráha vidět jako dlouhý a široký pás táhnoucí se přes celou noční oblohu. Střed naší galaxie je pro nás zahalen do temných galaktických mračen a není dobře vidět. Když však máme možnost v létě a v naprosté tmě pozorovat bezmračnou noční oblohu, vidíme středovou část galaxie jako nádhernou hlavu obrovského delfína s podlouhlou tlamou i s načernalým okem. V indických védách této podobě říkali „šišumara - delfín“. Tento její obraz bývá zpodobňován také jako had stočený do kruhu, který si kouše svůj vlastní ocas. Můžeme naši galaxii takto vidět, protože se Sluneční soustava a tedy také Země nachází asi uprostřed mezi středem galaxie a jejím okrajem, tvořeným galaktickými rameny. Navíc se galaktický had vine kolem Země od severu k jihu, což je způsobeno tím, že celá Sluneční soustava je k rovině galaxie postavena kolmo.

V současné době se hovoří o tom, že naše Sluneční soustava pravděpodobně nebyla vždy součástí Mléčné dráhy, ale malé galaxie zvané Sagitarius, která byla Mléčnou dráhou v dávné minulosti zachycena a pomalu je jí pohlcována, její hvězdné soustavy jsou do Mléčné dráhy postupně začleňovány. Já mám však na celou situaci jiný názor. Obraz galaxie Sagitarius přilepené k naší galaxii Mléčné dráhy mi silně připomíná obrázek nemocné buňky, kterou napadl parazit. Ona galaxie Sagitarius se svými dlouhými rameny omotanými kolem naší galaxie je oním parazitem a naše galaxie tou nemocnou buňkou. V pověstech a indických védách se hovoří o bojích s démony, kteří napadli náš svět a snaží se ho zmocnit. Planety, které jim padly za oběť, byly časem zcela vyčerpány a zničeny bez možnosti obnovy života na nich. O totéž se zřejmě snaží zde na Zemi a jejich snahy jsou už docela zřetelné. Pokud se lidstvo neprobudí z letargie způsobené onou „nemocí galaxie“, dopadne Země stejně. Naše celá sluneční soustava byla zřejmě jedním ramenem oné parazitické galaxie zachycena a kolmo vytažena nad rovinu galaxie. Hovoří se totiž o tom, že dříve nebyla mléčná dráha na obloze vidět. To by odpovídalo tomu, že sluneční soustava byla původně rovnoběžná s rovinou galaxie. Teď se opět vracíme do roviny galaxie, podle všeho došlo k oslabení parazitických sil a návratu naší galaxie do dobré kondice. K úplnému začlenění naší Sluneční soustavy do roviny galaxie Mléčné dráhy mělo dojít podle májského kalendáře při zimním slunovratu roku 2012. V současné době Země a celá Sluneční soustava pociťují příliv silné energie z centra Mléčné dráhy, která působí nejsilněji právě v rovině galaktického disku. To je zřejmě největší důvod zvýšeného množství zemětřesení a změn počasí, které pociťujeme. Ale netýká se to pouze Země, stejně na tom jsou i ostatní planety naší Sluneční soustavy.

Kolem galaktického centra se otáčí mnoho planetárních soustav se svými centrálními slunci, jedna blíže k centru, jiná dále, každá soustava jinou rychlostí. V každé planetární soustavě galaktického ostrova proto běží čas různě. Dá se říct, že každá planetární soustava má svůj vlastní čas. Při přechodu z planetárních soustav vzdálenějších od centra galaxie na planetární soustavy bližší centru galaxie dochází k tomu, že při návratu cestovatel může zjistit, že na místě, ze kterého vyšel, uběhlo tolik času, že už nepoznává nikoho ze zdejších obyvatel a ani sám není poznán. To znamená, že člověk, který se narodí na planetě Zemi, dosti vzdálené od centra galaxie může prožít na této planetě velice mnoho různých životů a nabýt velké zkušenosti v mnoha životních formách, zatímco někdo, kdo se narodil na planetě blízko centra galaxie, prožije jen jeden život.

Jak galaxie roste, zachytává do sebe další okolní blízké hvězdy i malé sousední galaxie, které tím ztrácejí svou samostatnost a stávají se součástí většího seskupení. I galaxie se sdružují do skupin. Jejich středem opět bývá jedna obrovská centrální galaxie a ostatní se otáčejí kolem ní a tak to asi pokračuje dále a dále z jedné úrovně na druhou. Mléčná dráha je součástí skupiny galaxií, jejichž středovou galaxií je jedna obrovská galaxie ležící v kupě galaxií v souhvězdí Panny.

Takže abychom to trochu shrnuli. Tvoření má nespočetné množství úrovní bytí a my jako lidé se nacházíme na jedné z nich, možná někde uprostřed. A možná i my sami jako lidé jsme vesmíry, které se zrodily z lásky a touhy a uvnitř nás jsou světy podobné tomu našemu. Takže je nespočetné množství vesmírů na různých úrovních a stále se rodí nové, zatímco staré svůj hmotný projev končí, aby dočasně udělaly místo novým. A takhle tedy ve stručnosti podle mého názoru vypadaly dějiny světa a tak probíhá podle vesmírného zákona a harmonické vibrační struktury dále jeho neustálý koloběh.

publikováno: 4.8.2010

poslední úpravy: 26.9.2014